Test barevně sémantického diferenciálu – TBSD
Helena Kolářová
TBSD je test barev a slov. Je to metoda, která posunuje hranice „naší reality“. Dokazuje, že i v psychologii je obsah určující, forma ho „jen“ následuje. Kvalitní a pravdivý obsah je sám o sobě i kvalitní formou, zatímco sebelepší forma bez kvalitního obsahu nemá dlouhého trvání. Genetika je věda, která se zabývá příčinami naplnění našich životů, kde chemie hraje prim. Na základě komplikovaných genetických řetězců vysvětlujeme fyzické a psychické předpoklady, které predikují náš život. Ale nedědíme jen fyzické dispozice nebo schopnosti nebo třeba nadání, ale také vzorce chování uplatňované v té které rodině. Jak by nám vyhovovalo, kdybychom mohli tuto oblast konkretizovat v materiální podobě. Kdybychom mohli najít ono konkrétní miniaturní „mozkové centrum“, které bychom mohli učinit jednoznačně zodpovědné za takové či makové naše chování. I převážně jednostranný popisný a statický pohled odborníků, který je nadřazený názoru a prožitku klienta (pacienta) zavádí do slepé uličky. Je nejvyšší čas, aby byl brán v úvahu jako prvořadý a směrodatný názor a prožitek klienta (pacienta) - jen tak se může jedinec bránit svým problémům, které mu „nikdo a nic nesupluje“. Odborníkovi sluší jen korektivní povinnost.
Vzpomínám na Ilonu. Inteligentní ženu, která měla za manžela muže, kterého si vybrala dle modelu své matky. Její otec i matka byli uznávaní lékaři. Otec – vysoký krásný muž, primář neurologie, okolím uznávaný a obdivovaný, pacienty milovaný. Matka – dětská lékařka, půvabná tajemná intelektuálka, matka 6 dětí. Žili v malém městečku na jihu Čech, patřili ke smetánce a tvořili dokonalý pár. Když mě Ilona navštívila, bylo jí 41 let, měla 3 děti a druhého manžela, který vystudoval na konzervatoři tanec, později se snažil živit jako počítačový grafik a evidentně se cítil být přitahován stejným pohlavím. Ilona byla velmi schopná manažerka, která „postavila“ pro rodinu dům, všechny živila a „držela“ nejstaršího syna na studiích. Krmila se antidepresivy, každý den pila alkohol, kouřila 40 – 60 cigaret denně a uvažovala o milenci. Největší zátěž představoval manžel, který se prací rozhodně „nenechal přetrhnout“, často pobýval na pracovním úřadě, nechával si od manželky kupovat cigarety, a když jí naboural v pořadí třetí služební auto, Ilona se téměř zhroutila. Kdybych nepracovala s TBSD, musela bych v den, kdy mě navštívila, kapitulovat a moje práce by se hodně protahovala, jak je obvyklé v psychoterapeutické péči. Ilona přiznávala jen to, co bylo dle jejího soudu „reálné“, co měla pravděpodobně zkonzultované s kamarádkami a své odpovědi vtipně glosovala.V TBSD jsme společně odhalily nevědomé hodnoty, které preferuje, její hrůzu ze změn, ale hlavně podivuhodnou „zakleslost“ na matce. Matka vždy pečlivě „tutlala“ všechny problémy, které rodina měla, a které Ilona prožívala jako dítě. TBSD mě upozornilo na duševní onemocnění v rodině z otcovy strany, kterého si Ilona nebyla vědoma – teprve když jsme se v rozhovoru stále vracely k otci, začala mluvit o jeho psychopatickém chování doma, které matka úzkostlivě tajila nejen před okolím, ale i před dětmi. Matka vystupovala v očích své dcery jako krásná intelektuální a tajemná víla, které se její dcera zoufale toužila vyrovnat. Jen díky TBSD jsem Iloně mohla opatrně odhalit, že to byl matčin záměr, který je bohužel ne neobvyklým obrazem řevnivosti matek vůči dcerám. Matka věděla, jak se její dcera snaží a jak moc se jí touží podobat – být tak krásná, chytrá a schopná jako ona a také věděla, jak jí nedovolit, aby se jí to podařilo. Dítě se nemůže ubránit! Dle TBSD Ilona nevědomě postavila matku na piedestal a ta se pro ni stala tou nejlepší bytostí na světě. TBSD odhalilo, že druhého manžela si vybrala podle modelu své matky - do značné míry se jejich osobnosti shodovaly. Právě nevědomý vztah k matce je po pravdě jejím jediným skutečným vleklým a velkým problémem, se kterým má nyní strach „něco“ udělat, matka je ve skutečnosti jedinou bytostí, se kterou opravdu touží „být“.
Oidipův a Elektřin komplex je psychologům znám, bohužel „šroubovitý výběr“ partnera nebo partnerky je mnohem hlouběji uložen v našem nevědomí a je těžké ho odhalit. Postihuje ty muže a ženy, kteří jsou jako děti vychováváni v problematických rodinách, dokonce se domnívám, že tento problém postihuje především jedince z úplných rodin, kde panují pevně zakořeněné a trvalé vztahy, které jim znemožňují žít svůj život svobodně.
Obecné kosmické nevědomí (z pohledu člověka) je základem pro vznik mnoha světů, i toho našeho. Základ existence každého z nás sahá až sem. C.G.Jung hovořil o vrstvách nevědomí, které nikdy nemohou být odhaleny. Skutečně, hluboké kořeny nevědomí můžeme teoreticky předpokládat a jednotlivé důkazy o jejich existenci jsme schopni sbírat jen jako určité „odlesky“, které se profilují ve vědomí jako konečný produkt ve formě psychických procesů nebo stavů. Graficky si lze představit vědomí a jeho závislost na nevědomí jako hyperboloid, který strukturálně „vzlíná“ ze společného nevědomého základu kosmu až k jednotlivci a jeho osobnímu vědomí. Vědomé a nevědomé struktury se různě mísí a proplétají a rozhodně postrádají jednoznačně konkrétní hranici mezi sebou. Z toho je patrné, že naše nevědomí (ale i vědomí) daleko přesahuje naši tělesnou schránku, protože nelze oddělit a ohraničit nevědomí individuální od kolektivního a komplexního,….atd. Osobní vědomí je nedílnou součástí kolektivního vědomí a individuální nevědomí je součástí kolektivního nevědomí. Osobní vědomí má jednu důležitou vlastnost – když respektuje nevědomí, určuje jeho směr; obsahem vědomí je (kromě jiného) inteligence a vůle a nevědomí se vyznačuje zase obrovskou silou, se kterou „záměry vědomí“ dokáže prosadit. Výslednicí vědomě prosazovaných záměrů v souladu s nevědomím je štěstí. Všechno se daří, nevědomí dodává informace a energii a vědomí udává směr kudy se vydat. V případě, že se však naše osobní vědomí postaví silně proti vlastnímu prožívání, dojde k „umělé“ snaze oddělit vědomí od nevědomí, to ztratí „své kořeny“, a podobně jako rostlina se ocitá bez živin, stává se podivně nepohyblivým, strádá, nakonec je přemoženo - a pak už ho čeká ve formě jeho současné existence jen zánik.
Moje přítelkyně Jana měla středoškolské vzdělání, pracovala jako vychovatelka, měla dvě děti – syna a dceru a za manžela měla vojáka Libora, který často pobýval na zahraničních misích. Oba měli rozvedené rodiče, oba byli velmi inteligentní, hezcí a byla s nimi velká legrace. Jejich manželství trvalo 25 let. Pro Janu byl Libor mužem s velkým „M“. Nikdy ani v žertu by nepřipustila, že Libor není tím „nejlepším“. Když jste je viděli pohromadě, zmocňovala se vás závist, že existuje taková láska a oddanost po letech manželství. „Drželi při sobě“ a tak ani děti neměly mnoho možností „vymknout se“ soustředěnému úsilí rodičů. O ty pečovala hlavně Jana, Libor byl často pryč. Jana byla neuvěřitelně šikovná – svetr upletla za dva dny, německy konverzovala za půl roku, protože nastoupila do firmy, kde němčina byla nezbytná, starala se Liborovi o rotwailera, se kterým denně běhala na „cvičák“ a při tom všem zvládala péči o domácnost a děti bez vychovatelek, hospodyň a babiček. Až jednou……….Libor se vrátil z mise domů a rozhodl se, že už nikam nepojede, zkrátka, že zůstane doma. Aklimatizace byla pro něj obtížná. V Čechách nemohl sehnat zaměstnání, které by ho uspokojovalo. Začal lenošit, přibral na váze, kontakty udržoval sporadicky jen s kamarády z misí, s Janou se často hádali, rodinné klima mělo vážné trhliny. Náhle se u mě Libor objevil a celý nešťastný mě žádal o pomoc – Jana si v zaměstnání našla nového partnera o 10let mladšího a chtěla se rozvést. Zoufale si přál, aby se vrátila. I pro mne to byla velmi obtížná situace, oba jsem je znala….ale Libor byl v nouzi a to u mne rozhodlo. Sešla jsem se s Janou, snažila jsem se zjistit, jak pevně je rozhodnutá Libora opustit a po pravdě musím říci – snažila jsem se ji zviklat, aby konečné řešení odložila alespoň o jeden měsíc. Naše druhá společná schůzka málem skončila katastrofou – ani jeden mě nerespektoval (byla jsem přece kamarádka!) a oba stáli na svém: on ji chtěl zpátky „za každou cenu“ a ona o tom nechtěla ani slyšet. Libor měl legálně v držení zbraň, byl to „bojovník“ – žádný prďola, a se slovy „že se situace dá vyřešit i jinak“ chtěl rychle odejít. Ani nevím, jak se to rychle seběhlo. Skočila jsem k šuplíku, kam jsem dala peníze, které jsem od něho dostala, a se slovy: „Fajn, ale tohle ti musím vrátit!“, jsem mu je strčila do ruky. Zarazil se a to stačilo, abych mu rychle nabídla, že naše společná schůzka je stejně u konce, že máme společnou cestu domů, jestli by se mnou nešel pěšky. Často jsme takto chodili domů….. Čas zahojil rány, dnes je Libor opět ženatý, má ženu a čekají spolu dítě. S Janou se její přítel rozešel poměrně velmi brzy po jejím rozvodu. Odstěhovala se do vesnice, odkud pocházel a koupila si byt naproti domu, kde bydlel. Dívala se mu do oken. Poté, co ji opustil, začal žít s kolegyní z vedlejší kanceláře a potom s další……Občas Janu navštívil a „stěžoval si“ na svou momentální partnerku. A Jana doufala…..Rozebraly jsme spolu její situaci pomocí TBSD. Ale její „nacvičená upnutá zakleslost“ v osobním vědomí nedávala moc šancí na zvládnutí situace. Snad…………...nyní si kupuje do nového bytu samé kravičky. Má je na povlečení, na talířích, na hrnečcích, má s nimi i noční košili…..snad aby nezapomněla.
Nevědomí funguje jako počítač: ano – ne, pravda – lež, vlevo – vpravo, nezná více řešení, neuznává výhodnější nebo zasloužilejší pravdu toho nebo onoho. Nedostává nás do vztahů, závislostí a zakleslostí. Má jasno. To realizuje vědomí, kdy zvažujeme výhody a nevýhody, protože se nedokážeme rozhodnout - na každou věc nebo problém máme spoustu teorií ( kolik hlav, tolik názorů), a díky vědomí se dostáváme do neurotické traumatizující závislosti na objektech a situacích. Vždyť to také není jednoduché určit směr, kterým se vydat a stát se šťastným. Rozšíření počítačů po celém světě a jejich bezproblémové přijetí lidmi vděčí právě tomu, že jejich konstrukční schéma odpovídá funkční podstatě nevědomí. Freudův model psychoanalytického trojúhelníku id – ego – superego mapuje vrstvy vědomí a nevědomí, ale nerespektuje jejich správné uložení: ego je zároveň součástí superega, tedy kolektivního vědomí a id jako individuální nevědomí je součástí kolektivního nevědomí.
Protokol paní Vlaďky je velmi zajímavý. Její otec pil a rodiče se rozešli. V současné době je otci 60 let, má čtvrtou partnerku, která má tři děti, je o polovinu mladší než on a pije. Paní Vlaďka odešla s manželem do Kanady, kde se jim narodilo druhé dítě. Manžel pracoval ve firmě svého otce na saponáty a podlehl drogám. Mnohokrát jí slíbil, že „s tím“ přestane, ale selhal. Nakonec se Vlaďka rozhodla pro rozvod a vrátila se zpět do České republiky, kde často navštěvuje svou matku, která má malý byt v blízkém městě. Její bývalý manžel přijel za ní a chce, aby se s ním vrátila do Kanady. Vlaďka se snaží „být rozumná“ a přijímá jeho finanční pomoc. Snaží si sehnat práci a chtěla by pracovat v sociální oblasti. Zatím je vedena na pracovním úřadě. Protože má strach, aby neodvezl bývalý manžel děti ze země, přijímá ho ve svém bytě, kdykoliv si to on přeje. Při konzultaci nad TBSD je patrné, že Vlaďka se snaží vědomě některé situace, ve kterých se ocitá „vylepšit“. Nevědomí „dává najevo“ svou nespokojenost a usvědčuje ji ze lži. V současné době se sice necítí nemocná ani unavená, ale její celkový energetický potenciál je nízký a v celém protokole je zřejmý „zvláštní smutek“, který Vlaďka přiznává i v rozhovoru, když je dotaz směřován přímo. Rovněž je v TBSD patrné, že harmonický soulad s dětmi vzal za své a Vlaďka má strach, aby ji neopustily a neodešly s otcem (zvláště mladší dcera). Aby se Vlaďka mohla cítit šťastnější a energeticky silnější, musí se dle TBSD více prosazovat vůči bývalému manželovi ve svém bytě, a protože je velmi pracovitá, měla by si co nejrychleji rozmyslet, jak se bude realizovat, aby nemusela přijímat pomoc bývalého manžela a mohla se cítit svobodnější. Její nevědomé tendence „nastolit“ změny ve svém životě by rozhodně měla využít a také pocity stran dětí a jejich spjatost s otcem jsou dle nevědomí rozhodně opodstatněné. Rovněž se svým bývalým manželem počítá i pro budoucnost a jejich vzájemné vztahy jsou mnohem silnější než vědomě přiznává.
Svědomí je fenomén, který zabezpečuje komunikaci mezi vědomím a nevědomím. Podává pravdivé svědectví o naší funkčnosti. Funguje vždy nezávisle na nás jako čas, se kterým vchází do našeho osobního vědomí. Komunikace je akční spojení, způsob dorozumění a slouží k porozumění. Bez psychických procesů a stavů jako jsou emoce a nálady apod. je toto spojení nemožné (s rozvojem výpočetní techniky nás čekají ohledně komunikace určitě veliká překvapení na poli třeba takových systémů, jako je programovací jazyk). Základní rozlišení na komunikaci verbální a neverbální je obecně známé, ale TBSD nás učí, že existuje také komunikace meziúrovňová ( uvnitř vědomí nebo nevědomí - lineární model) a strukturání (vertikální model - napříč uspořádáním vědomí a nevědomí za hojné účasti svědomí). Náhled na strukturální komunikace je nesrovnatelně obtížnější. Jejich těžiště je nevědomé, a čím hlouběji zasahují, tím je pro ně pravda obvyklejší hodnotou. Tyto komunikace mají stěžejní význam například při utváření národa. Jako mezi sebou komunikují buňky našeho těla, vyměňují si informace i různé úrovně a struktury našeho vědomí a nevědomí. Svědomí - už jeho jméno a slučující „s“ na začátku nás upozorňuje na jeho velkou roli mezi vědomím a nevědomím. Jeho fantastická spjatost s pamětí je přímo démonická. Každý z nás si pamatuje velmi dobře vlastní hříchy a je zajímavé, že zvlášť dobře si pamatujeme ty, které jsme udělali jako dospělí, kdy jsme převzali zodpovědnost sami za sebe. Mnohdy nabýváme dojmu, že někteří lidé žádné svědomí nemají. Ve skutečnosti mají tito jedinci handicap na vědomé úrovni, ale jejich nevědomí se nedokáže od svědomí izolovat, a protože neodlučitelný průvodce svědomí je čas, který funguje nezávisle na nás, většinou se nedozvíme, kdy se svědomí takovému člověku ve vědomí přihlásí. Staré civilizace, které žily v souladu s přírodou, žily podle „božích zákonů“ a respektovaly jejich symboliku a tvořily své lidské normy a zásady soužití na vědomém a nevědomém podkladě. Řekové měli své Erýnie, bohyně, které zosobňovaly svědomí, obletovaly oběť, vytrvale ji pronásledovaly a často ji uštvali k smrti. Jako nezapomeneme své prohřešky, tak zůstávají především v paměti našeho nevědomí „osvědčené vzory“, které jsou stále živoucí – a to ať jde o etické kategorie či vzory chování. Odvážný muž bude vždy ženy přitahovat, krásná žena bude pro muže vždy výzvou. Ke klasické čtveřici – spravedlnosti, statečnosti, moudrosti a umírněnosti přidalo křesťanství víru, naději a lásku……..jsou to hodnoty, které nikdy neztrácejí na síle, nic na tom nemění to, že „se o nich nemluví“. Pouze dobro a zlo nevědomí „neřeší“, to jsou kategorie, které jsou „propírány“ ve vědomí.
TBSD kompletuje a potvrzuje poznatky, které jsou zmapovány zejména díky psychologii, sociologii, antropologii, lingvistice a etnografii i dalším vědám. Zvláště nevědomé mechanismy dokládají obecnou závislost a reflexi s místem, kde lidé žijí - kde je umístěn „kraj jejich duše“. Oblast, kterou lidé obývají, oživuje a dává do souvislostí věci, které proto, že jsou obsahem prožívání na vědomé a nevědomé úrovni dotyčného jednotlivce zdůvodňují jeho chování a jednání.
Žiji v jižních Čechách, které prosluly v rámci Evropy fenoménem Doudlebie (oblast zasahující jihočeské, rakouské a bavorské území), pro které je charakteristický reliéf náhorní roviny s vrchovištními rašeliništi, s mírně prohloubenými pánvemi a hladinou podzemní vody při povrchu. Mentalita obyvatel vyniká určitou rozšafnou těžkopádností, vážností a nedostatkem smyslu pro jinotaje. Imigranti jsou „místními“ vnímáni jako „naplaveniny“- nepříliš vlídně a nepřistěhovávají se sem příliš často, emigrantů odtud směřuje mnohem více. Stěhování v tomto kraji je analogické k vodním tokům – vytéká odtud mnoho řek, ale nepřitéká žádná. Původní obydlí jsou menší či větší statky, které jsou stavěny „do čtverce“ s vysokými zdmi, které nedovolí „čumilům“ nahlédnout dovnitř. Obyvatelé nemají příliš smyslu pro humor, za to je kladen velký důraz na dobrou pověst, dobré mravy a místní „zakořeněnost“. Stanislav Komárek v díle Sto esejů o přírodě a společnosti – Doudlebia a jiné fenomény, k tomu uvádí: „Pokud věc poněkud přeženeme do dimenzí karikatury, liší se doudlebská zabijačka od jihomoravské asi následovně: zatímco na jižní Moravě je přikoupen v tichosti ještě jeden vepř a vystrojena reprezentativní hostina pro široký okruh známých, „aby viděli“, a to i za cenu částečného zruinování, odpovídalo by doudlebské mentalitě rozšířit čtrnáct dní před plánovaným termínem zprávu o vepříkově onemocnění a posléze i o jeho úmrtí. Tento pak je v naprosté tichosti zabit, jitrnice uskladněny a konzumovány v homeopatických dávkách.“ (str.9) Významným rysem obyvatelstva je i soběstačnost. Od nepaměti zde byl kraj drobných zemědělců a řemeslníků. V neposlední řadě výčtu charakteristik „doudlebské duše“ je religióznost či spíše „…….parareligiózní náboj, většinou spojený s reformátorskými tendencemi. Zvláštní pomalý, nezištný, ale přesto fanatismus. Ne nadarmo sahají Hus, Štítný, Chelčický, Koniáš i někteří zcela recentní strážci ideologií svými kořeny na český jih. České Budějovice slynuly nejen množstvím věrných katolíků, ale i fanatických komunistů a právě z tohoto města pocházela většina právníků řídících procesy padesátých let. Suchá a poněkud prostoduchá upřímnost se nezřídka pojí s touhou po poznání a vědychtivosti a Doudlebie je ideálním substrátem pro venkovské koumáky a jedině tam je myslitelný chalupník znalý teorie kuželoseček (v Podkrkonoší snad také, ale tam by v ní v rámci místní blouznivosti viděl spíš něco pseudomysticky symbolického). “ (str. 9) Test barevně sémantického diferenciálu potvrzuje tato pozorování a následné analýzy. S jeho pomocí je možné diferencovat i mezi lidmi (nebo skupinami lidí), kteří bydlí v lokalitách nedaleko od sebe vzdálených.
A ještě jiný příklad:
Paní Prázdná za mnou přišla na individuální pohovor. Bylo jí 54 let, byla rozvedená, měla syna a dceru a byla velmi schopná – vždy měla zaměstnání, které bylo velmi dobře placené a své děti dokázala dobře zabezpečit. Pocházela z jednovaječných dvojčat (její sestra je dle ní hodně dominantní). Necítila se dobře, což bylo z TBSD patrné. Utíkala se k alternativní medicíně, čínským lékařům a léčitelům. Stále zpytovala své svědomí, jestli se zachovala dobře, jestli náhodou někomu neublížila. Ze všech sil se neustále snažila být druhým ku pomoci a své potřeby potlačovala ve prospěch druhých, hlavně svých dětí. Měla nadprůměrný intelekt, a když vyprávěla o své rodině ukázalo se, že pochází z rodu, kde „panovaly“ ženy. Její babička se jmenovala Králová a patřil jí malý statek na jihu Čech. Manžel jí brzy zemřel a ani předtím jí nebyl žádnou oporou. Veškeré hospodářství leželo na ní, ona rozhodovala a sestry a dcery dřely do úpadu. Matka se provdala „do města“ za Čvachtala, nechtěla zůstat v zemědělství. Paní Prázdná za svobodna velmi trpěla, že se jmenuje Čvachtalová, dokonce uvažovala o tom, že se dá přejmenovat. Provdala se za pana Prázdného a také „zůstala ve městě“. Poměrně brzy se po narození dětí rozvedla a ze všech sil pomáhala rodině a tetě, která jediná zůstala na rodinném statku. Teď se „plácala“ ve zdravotních potížích a v beznaději. Byla Králová a stala se Prázdnou. Řekla jsem jí to. Nicméně na základě rozboru s TBSD se objevila její zajímavá vlastnost – dlouho jí trvá nežli se rozhodne pro nějaký čin, poměrně snadno si nechá věci vymluvit, ale když se rozhodne, nestane se, že by danou věc nedokončila nebo byla neúspěšná. V rozhovoru jsem si tento její „boží dar“ ověřila. Paní Králová by měla sázet sportku.
Vrstvy vědomí a nevědomí, jejich struktura, vzájemné prolínání, ovlivňování a komunikace mezi nimi určuje úlohu jedince, skupiny i celé společnosti. Podrobným rozborem vědomých a nevědomých úrovní můžeme předpovědět možnosti a další vývoj jednotlivce, celých skupin i změnu společnosti.
Výzkumy skupin se řídí vytypovanými „parametry“, které jsou sledovány dle zájmu výzkumníků. Skupinový výzkum s TBSD dokáže sledovat nejen plošná data jednotlivců, ale respektuje i tempo, vrstvení a prolínání vědomých a nevědomých struktur a zkušený experimentátor dokáže určit charakteristiky zkoumané skupiny a směry jejího budoucího pohybu; její připravenost, možnosti a realizaci, jakož i zdůvodnění zakotvení „kořenů“, které odůvodňují přítomnost a prognózují budoucnost sledované skupiny.
V současnosti lze říci s určitou nadsázkou, že kvantita je respektována jako kvalita. Před časem jsem mluvila s kolegou psychologem na téma Bentonova testu. Mluvili jsme o jeho vyhodnocování: „Oni to všichni dělají blbě,“ řekl, „ale když to všichni dělají blbě, tak je to vlastně dobře“. Ale cožpak se stane tráva červenou, když to budeme o ní všichni tvrdit? Určitě ne. Maximálně přejmenujeme zelenou na červenou. Vždy se ale najde někdo, kdo bude šeptat, že červená byla kdysi zelenou. Tak vznikají „tajná učení“. Opravdová kvalita reprezentuje i dobrý obsah, který přesahuje hranice konkrétního zadání.
V roce 1994 jsem vypracovala „Studii o výběru vhodného adepta na kontrolora městské hromadné přepravy“. Abych mohla úkol splnit, nejprve jsem musela charakterizovat specifika skupiny lidí, kteří se „živí“ kontrolováním jízdenek v městských hromadných prostředcích. Výzkum se uskutečnil ve třech městech – Praze, Ostravě a Českých Budějovicích a bylo vyšetřeno 113 osob: v Praze 53, v Ostravě 43 a v Českých Budějovicích 17. Hlavní metodou byl TBSD a jako doplněk vyšetření osobnosti byl užit dotazník KN-5 (měl 37 položek). Na inteligenci nebyl kladen takový důraz a byla prověřována dvěma metodami – neverbálním testem Army-beta a verbálním VIT, který měl 40 položek. Každé město mělo svá specifika a kontroloři městské přepravy byli jejich nositeli. Velkým problémem byl v Praze a Ostravě alkohol. Ve zprávě se uvádí: „ Především v Praze odhalili kandidáti na funkci revizora určité slabiny systému. Nepříliš velký zájem o „udržení“ revizorů a jejich slabá kontrola, ale i problematická morální podpora při výkonu zaměstnání poskytuje šíři pohybu, kterou latentní alkoholik potřebuje. Takový člověk je charakteristický především tím, že vynakládá obrovské množství energie „aby se to nevědělo“. Toto povolání naprosto vyhovuje. Může se zastavit tu i onde a dát si „jedno“.* Zjistili jsme, že jsou to muži, kteří většinou mají rodinu, rovněž jejich primární rodina byla celkem v pořádku, až na to, že rodiče trpěli psychosomatickým druhem onemocnění. Nejsou to žádní lenoši, už v rodině byli vedeni k práci a mají ji v úctě. Ta je v podstatě také zachraňuje před mnohem horším společenským propadem. Inteligence je stále zachována na průměrné až nadprůměrné úrovni. Jsou to středoškoláci nebo vyučení v oboru, kteří celkem bez problémů absolvovali vyšší vzdělání. Protože pijí především pivo, dochází u nich k malé sexuální apetenci a preferují lyrickou náklonnost ze strany partnerky. Věří v hodnoty ideálů a mají poměrně vysoké aspirace. Potřebují skoro neustále být v koloběhu dění. Jejich fyzická schránka již zaznamenala řadu změn, především centrální nervová soustava je dosti opotřebovaná a vykazuje velké organické změny, které se nejčastěji projevují jako únava a pocity onemocnění. Lze říci, že nejprůkaznějších přímých závislostí zaznamenal v našem souboru alkohol ve spojení se zaměstnáním, organickým postižením centrální nervové soustavy (CNS) – organicitou, s úzkostností, s aspiracemi. Nepřímo je alkohol závislý na pohlaví (v našem souboru), „umění žít“ (lidé postižení alkoholem toto umění postrádají – nemají příliš velkou radost ze sebe ani ze života). Naznačena je přímá závislost s inteligencí a problematickou nemocí. Organicitu chápeme jako funkční nedostačivost CNS, která se projevuje jak na úrovni fyzické, tak na úrovni duševní. Organismus takto postižený se snaží zjednodušit pro něj příliš náročné úkoly tak, aby byly pro něj splnitelné. Tento stav běžně doprovází stárnutí. Například jako vynechávání paměti při nejrůznějších příležitostech. Organicita je organismu nejpřirozenější a nejúčinnější ochranou, která jej chrání před vyčerpáním. Na druhou stranu si takto postižený člověk nevědomě vybírá velmi účelně z podnětů, které mu prostředí nabízí. Zjistili jsme, že lidé takto postižení silně preferují ideální hodnoty. Jednoduše proto, že ideály bývají neproblematické, a hlavně společensky nenapadnutelné. Takže ten, kdo se řídí „pouze ideály“ a veřejně je deklaruje, je v očích ostatních možná idealista a podivín, ale jinak nikoho nenapadne podezírat ho z neschopnosti. Organicita je stav, který se projevuje v konečném důsledku jako onemocnění. Kromě tíhnutí k ideálním hodnotám naši klienti spojovali organicitu přímo úměrně s nemocemi, silnou úzkostí, alkoholem a zaměstnáním, nepřímo úměrně s adaptabilitou a „uměním žít“. V našem souboru jsme jako jeden z nejdůležitějších jevů sledovali agresivitu. K ní se nejtěsněji váže úzkost, pocity onemocnění, organicita a přemíra konzumace alkoholu……….“ Každá ze tří sledovaných skupin klientů byla něčím zajímavá a charakteristická. Uvádím jen pro ilustraci ze studie: „……V Českých Budějovicích spojují narůstání agresivity s přibývajícím věkem a úzkostí, v Praze agresi nejsilněji spojují s „uměním žít“ a dávají ji do přímých souvislostí s alkoholem, v Ostravě ji chápou ve spojitosti s organicitou, zaměstnáním a vztahem k ideálům. Organicita je v jižních Čechách odrazem především genetického terénu (České Budějovice), ve středních Čechách (Praha) je spjata především s alkoholem, pak „uměním žít“ a vztahem k ideálním hodnotám, na severní Moravě (Ostrava) je spojována především s agresivitou a neschopností adaptace. Alkoholismus je v Č. Budějovicích odrazem především nekvalitního genetického terénu a rodinného klimatu, nízké neverbální inteligence a silných stavů úzkosti, v Praze se na něj dívají ve spojitosti s organicitou, zaměstnáním a neschopností zařadit se dobře do života, v Ostravě ho nejvíce spojují se zaměstnáním a aspiracemi. V Č. Budějovicích dávají práci nejvíce do souvislosti s vlastními sourozenci a rodinou, v Praze se zaměstnáním a schopností adaptace, v Ostravě se zaměstnáním, a zatím co vztah k zaměstnání je pro budějovické určován především geneticky a přímo ovlivňován nevlastními sourozenci, pro pražské je silně charakterizován vztahem k alkoholu, k práci a vyšším aspiracím, pro ostravské souvisí hlavně s prací, agresivitou a alkoholem. „Umění žít“ je v Č. Budějovicích a v Ostravě jakoby nepochopeno, jen vágně je budějovičtí spojují s rodinou a vlastními sourozenci, ostravští ještě méně s tím, že by člověk neměl pít, měl by být odpovědný, neměl by být postižen agresivitou a organicitou. Pražští chápou zcela zřetelně „umění žít“ jako nepřímou úměru k agresivitě, alkoholu, odpovědnosti, a pak také k organicitě. Za nezbytnou považují pro život adaptaci. Podobná situace se opakuje i v chápání vztahu k povinnostem a k odpovědnosti : budějovičtí je vztahují především ke stavu manželskému, vzdělání, neverbální a verbální inteligenci a výchově, ostravští ještě mlhavěji nepřímo úměrně k agresivitě a „umění žít“. Pražáci naprosto zřetelně v tomto vztahu preferují „umění žít“. Pro Jihočechy je charakteristické konzervativní založení a smysl pro rodinu, v Ostravě jako by chyběla radost ze života a smysl života. Pro Pražáky je nejdůležitější být úspěšný, schopnost „dobře“ se společensky zařadit. Ani ne tak být spokojený, ale úspěšný. Jedná se o hlubší společenské klima……“
Povolání kontrolora městské hromadné přepravy nepatří k prestižním profesím. Vykonávají ho lidé, kteří si chtějí přivydělat nebo se „nemohou uchytit jinde“. Jejich příjem je limitovaný množstvím „chycených“ černých pasažérů. Právě tento fakt deklasuje kontrolory v očích veřejnosti stejně jako jejich leckdy sporné rozhodování o „černé jízdě“ cestujícího nebo agresivní „mocenské“ chování kontrolora vůči cestujícímu. Z TBSD vyplývá, že i „revizoři“ jsou reprezentanty určité lokality, pro kterou jsou typické některé charakteristiky, které byly v roce 1994 ve studii demonstrovány, a které dnes lze sledovat : Praha, pro kterou byli typické aspirace, vzdělání a nejsilnější vztah k práci, patří dnes mezi 5 nejprestižnějších evropských velkoměst. Ostrava byla centrem těžby černého uhlí v České republice. Po roce 1989 bylo rozhodnuto o vyčerpání Ostravsko – Karvinského revíru, doly byly uzavřeny a nebyla vytvořena adekvátní náhrada zaměstnanosti pro obyvatelstvo. Pro „dobu totality“ bylo povolání horníka jedním z nejprestižnějších a heslo - Já jsem horník – kdo je víc? mělo svou platnost. Pro Ostravu byl příznačný „slabý vztah“ k práci a určitá pociťovaná „beznaděj“ všech Pro České Budějovice byla prioritou podpora rodinného života, ve kterém se všichni nejvíce seberealizují, a konzervativní odmítání všeho „od jinud“. Bez TBSD by nikdy nebyla odhalena spojitost slabšího genetického fondu a silné protekce pro „místní“, která tkví ve velkém počtu „nevlastních sourozenců“ a je pečlivě utajována, protože je jako tabu uložena v kolektivním nevědomí.
Pokud je mi známo, v Praze v dopravním podniku používají tuto studii dodnes.
Test barevně sémantického diferenciálu – TBSD se začal formovat začátkem 70. let dvacátého století a jeho hlavním autorem je Vadim Ščepichin.
V psychologické diagnostice může psycholog pro svou práci používat buď dotazníky nebo projektivní techniky. Spolehlivost dotazníků je pro praktického psychologa přinejmenším sporná, protože klient musí být ochoten o sobě vypovídat, musí rozumět jednotlivým otázkám a musí mít dostatek trpělivosti k jejich zodpovězení. Projektivní techniky jsou obsažnější na informace nežli dotazníky, ale jejich interpretace je obtížná a vyžaduje vyškolení v dané technice i značnou praxi v oboru ze strany psychologa. V Testu barevně sémantického diferenciálu – TBSD obsažnost daleko přesahuje projektivní techniky a výhody dotazníků. Test je pro klienty srozumitelný a jednoduchý, je relativně nezávislý na komunikačních schopnostech klienta, je ho možné použít u osob se sníženým intelektem, u osob sociálně narušených a u osob zvýšeně unavitelných. Velkou výhodou je poměrně malá časová náročnost, adresnost a vzájemné porovnání vědomých a nevědomých postojů klienta, transkulturálnost a možnost skupinového vyšetření. K vyhodnocování výsledků TBSD bylo užito Brandtova – Snedecorova testu a G – testu a metody lineární diskriminace.
Test barevně sémantického diferenciálu – TBSD má čtyři verze:
5) pro děti předškolního věku;
6) pro děti školního věku;
7) kriminogenní verze;
8) verze pro dospělé osoby.
5) TBSD pro předškolní děti lze užít, jakmile děti začnou rozeznávat barvy. Velkou nevýhodou jsou prudké vývojové skoky, které děti prodělávají (co bylo jisté včera, neplatí dnes a necení se zítra).
6) TBSD pro děti školního věku je často užívaná verze dětských psychologů.
7) TBSD pro osoby se sociokulturním defektem – kriminogenní verze úplně ztratila na významu. Je mnohem méně ilustrativní nežli verze pro dospělé osoby. V podstatě jde o zkrácenou verzi TBSD pro dospělé osoby – 1.díl.
8) TBSD pro dospělé osoby je nejrozsáhlejší, nejpropracovanější a nejvíce informativní. 1. díl byl prezentován nejprve na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, pak na III. Evropském psychologickém kongresu v Tampere; II. díl TBSD pro dospělé osoby byl představen na X. Evropském psychologickém kongresu v Praze.
Když jsem pracovala v „pasťáku“ (dětský domov se školou) v Šindlových Dvorech, žili zde chlapci, kteří měli nejrůznější problémy. Důvodem pro přijetí byly sociálně-patologické jevy, kterých se dopouštěli – záškoláctví, krádeže, loupeže, sexuální delikty, šikana, experimenty s drogami….apod. Sami trpěli poškozením centrální nervové soustavy a psychiky. V roce 2004 jsem diagnostikovala u 18 z 22 chlapců anomální profil osobnosti. I na jen trochu pro ně nepříjemné podněty reagovali se zvýšenou agresivitou a zastrašováním okolí. Skoro všichni měli subnormní intelekt, nízké sebevědomí a jejich charakter byl poznamenán až zarážející „podrobivostí“ a „podlézavostí“. Vyznačovali se vulgární mluvou a vysokou dávkou sobectví. Leckdy neměli osvojeny základní hygienické návyky. Učili se neradi a obecně byla jejich úroveň vzdělání snížena oproti vrstevníkům. Dokázali žít jen přítomností a naplánovat si něco, soustředit se na zvolený cíl a postupovat podle plánu, když v centru jejich pozornosti nebyl silný osobní stimul (sex – drogy – peníze), bylo pro ně téměř nemožné. Jejich volní úsilí bylo velmi slabé i jejich schopnosti byly na mnohem horší úrovni než u jejich vrstevníků „venku“, navštěvujících základní školu; děti cítily přítomnost svých handicapů a ani se nepouštěly do „soupeření“ ve výukových předmětech, které nedokázaly obsáhnout pro jejich všeobecné zaměření a díky oslabenému a funkčně omezenému centrálnímu nervovému systému byly jejich vlohy a schopnosti specializované – například u některých romských chlapců hudba. Život ve společnosti ale vyžaduje orientaci ve všech ohledech – proto je mnohem výhodnější být „průměrným“, protože se lépe žije – je důležité ovládat zásady a normy „běžného společenského života“; všeobecně zaměřené vzdělání je dostatečně široké, aby lidé mohli využít svého potenciálu výběrově, aby dokázali žít, pracovat a starat se o děti s co nejmenšími problémy. U našich dětí byly ale duševní vlohy a schopnosti na nižší úrovni, někdy skoro chyběly nebo byly úplně zblokovány. A tak se postupně prohlubovaly jejich pocity méněcennosti, trpěly úzkostmi, hypersenzibilitou,….a dalšími psycho-sociálními problémy, ale jejich potřeba prosadit se byla ještě silnější (sebeuplatnění je jedna z nejsilnějších potřeb, neboť souvisí se zachováním života). Vzhledem k tomu, že ani jejich zájmy nebyly moc hluboké, a verbálně skupinově preferované zájmy se týkaly hlavně sexu, drog, krádeží a jiných sociálně-patologických jevů, každý „vzor“, který „byl před ně postaven“ se stával až příliš nedostižným. Je známá věc, že idolů nemá být velké množství, pak plní dobře svou funkci – nás, kterých je mnoho nedokonalých, k nim můžeme vzhlížet a vzájemně se podporovat ve snaze se jim podobat. Spojíme-li tato základní fakta ještě s dětskými zkušenostmi, které jsou protkány bitím, nezájmem, úzkostí a strachem, nelze se příliš divit, že u těchto dětí vítězí agresivní chování (moc dobře se totiž pamatují na své vlastní pocity – jaký respekt měly k násilí), které je jim známé a upřednostňují ho před „školními znalostmi“, které jim neposkytují okamžitý efekt, který tak potřebují k potvrzení své vlastní existence. Ze školy odcházejí aniž řádně ukončily školní docházku, nejsou připraveny pro konkurenční prostředí ve společnosti a nedokážou prosadit své schopnosti ve prospěch potřeb trhu práce, a tak snadno podléhají nabídkám, které naplňují jejich představy „sladkého života“, bez námahy.
Jakubova matka byla alkoholička, a když ho opustila, byly mu 3 měsíce. Byla zbavena rodičovských práv a od té doby ji nikdy neviděl. Jakub měl ještě sestru a po čase se otec znovu oženil se ženou, která byla rozvedená a měla také dvě děti. S Jakubem „měla rodina problémy“- ve škole zlobil, odmítal se učit, nechtěl číst, psát úkoly, nakonec kopl učitelku a tak se velmi rychle ocitl v dětském domově, kde chodil do druhé třídy zvláštní školy. Od té doby vyrůstal v ústavních zařízeních. Když jsem ho poprvé viděla, bylo mu 14 let. Byl to hezký blonďáček a hrozně šilhal. Ostatní chlapci mu kvůli strabismu hodně ubližovali. V psychologickém vyšetření pomocí TBSD z té doby se uvádí, že jde o „osobnost s velkou vnitřní dynamikou, bez anomálních rysů, velmi kreativní, introvertovanou, mající svá tajemství. Velikou vírou v život a ideály…..Sebe sama si dost dobře jako ideál neumí představit. Samotu nepřijímá, zato v „kraválu“ je ve svém živlu. Je přístupný změnám, ale nevyhledává je. Má zvláštní smysl pro dodržování „proporcionality“ v životě – jednotlivé děje a věci v jeho životě dostávají od něj patřičný čas a pozornost – děje se tak na základě jeho nevědomí, citem….. Přestože nevidí svůj dosavadní život moc vesele, myslí na potřeby ostatních lidí a pomáhá jim…..Život považuje v hodnotové hierarchii za „horší“ nežli smrt…..Některé jeho asociační odpovědi na barvy jsou hodny obdivu: na světle modrou reaguje „jasno v životě“, na žlutou „že mám světlo nad sebou, že je mi dobře“, na tmavě zelenou „že mám pod sebou pevnou zem“ a na fialovou odpověděl „že jako hodně vydržím“……..“ Strabismus mu byl operativně odstraněn, jeho rodiče mají další dítě, ale když přijede Jakub z „propustky“ z domova, má hlad……Nic nedostal nikdy zadarmo, za půl roku mu bude 18 let……..
Společenská nebezpečnost některých osob je v centru pozornosti na celém světě. Všechny druhy protispolečenského chování jsou podmíněny „živnou půdou“ v kolektivním nevědomí, která ho navozuje a umožňuje jeho vznik. Rychlost šíření takového chování, jehož základem je „pohybující se kolektivní nevědomí“ je neuvěřitelná. Tento děj se dá ještě umocnit – a to třeba vírou a drilem. Ale také může z „živné půdy“ vzniknout něco docela jiného nežli protispolečenské jednání……a TBSD může být dobrým asistentem.
Ondřej vyrůstal bez otce. Měl dvě sestry, obě byly svobodnými matkami a bratra, který měl „problémy se zákonem“a diagnózu schizofrenie. Když mu bylo 8 měsíců, utrpěl úraz hlavy s následnou těžkou otravou krve. Ve 4 letech měl úraz hlavy s trvalými následky. V 10letech přešel ze základní školy do školy zvláštní, od 14 let docházel ambulantně na psychiatrii, v 15 letech přešel do speciální školy a v 16 letech do „pasťáku“. Zde jsem u něj diagnostikovala za pomoci TBSD „……Anomální osobnost s velmi podivnou emoční strukturovaností pesimistického ražení: nejlepší hodnotou mu je minulost, pak léky, potom ticho, na to kamarádi a útočit…..Má pocity úzkosti jednoznačně spojované s bolestí, kamarády a agresí (nepochybně mu ubližují). V nevědomí se objevují vjemy nemoci, snad proto silně upřednostňuje léky jako téměř nejpozitivnější hodnotu. Sám sebe považuje za dítě, cítí se být sám…..S největší pravděpodobností bude mít děsivé sny, děsí se budoucnosti a změn (co přijde). Chudák chlapec má skoro ve všem obrovský zmatek. S pojmem otce ztotožňuje takové pojmy jako smrt, sex, samota a ideální muž; značně s ním spojuje také pojmy nudy, žen a práce. Návaznost na ně mají také pojmy jako bolest, úzkost, útočit, já, hádka, strach, nemoc, rvačka, intimní styk. Alkohol přijímá pozitivně….“ Psychologické vyšetření končí prognózou: „V nevědomí chlapce bují agresivní tendence sexuálního rázu, a on proti nim svými chabými silami bojuje. Ve snech se mu zřejmě objevují příběhy, které ho děsí, o kterých nikomu neřekne, a proto se bojí budoucnosti – mohly by se naplnit.“ V závěru psychologického vyšetření je shrnuto: „ Silně anomální osobnost s pesimisticky strukturovanou a velmi komplikovanou emocionalitou, s rysy organicity, se sexuálně agresivními tendencemi, trpící bázní z budoucnosti. Jakoby si říkal: všechno dobré jsem už prožil.“, a je doporučeno specializované sexuologické psychiatrické vyšetření a důsledný odborný dohled. V rozhovoru přiznal sám, že mívá agresivní sny a při společném sezení s matkou vyšlo najevo, že ji uhodil v jednom ze svých záchvatů vzteku, a že si hledá kamarády z „okraje společnosti“. Navštívili jsme s ním krajského sexuologa, pak i Sexuologický ústav v Praze, ale protože „zatím“ nic neprovedl, nebyla navržena žádná léčba. Navázali jsme spolu docela dobrý kontakt – občas si přišel popovídat a důvěřoval mi. Pro ostatní chlapce byl Ondřej zvláštní a „magor“. Trpěl absencí přátel. U obchodního domu v centru města se seznámil s bezdomovci, kteří tu žebrali. Ondru přijali mezi sebe bez námitek a ten byl blahem bez sebe, že má kamarády. Utekl za nimi, žebral pro ně, hrozně se opil a hlavou třískal do výkladní skříně obchodu. Policie ho odvezla na „záchytku“ a po jeho „vystřízlivění“ zpět do ústavu. Na otázky – proč to udělal, proč se tak opil a žebral, odpověděl, že bezdomovci jsou jeho kamarádi, a že „Čert“ ho bránil před „policajtama“. Řekla jsem mu, že před policií ho nemusí nikdo chránit, protože policie je tu k jeho ochraně a on je nezletilý, zatímco jeho kamarádi jsou dospělí a žijí tak, jak chtějí, ale on je dítě a oni neměli právo ho nechat žebrat a pít alkohol,….Vykoupal se, najedl se a přestože mi slíbil, že neuteče, slib okamžitě porušil a utekl za svými kamarády. Za několik dní nám ho policie přivezla ze záchytné stanice. Hned se ke mně hrnul, ale já jsem ho nepřijala. Řekla jsem mu, že porušil slovo, které mi dal, že neuteče. Odpověděl mi: „Ale já jsem neutekl vám, já jsem utekl řediteli.“ Po čase jsme se udobřili a já ho vzala, společně ještě s dalším hochem, na delší projížďku na kole. Cestou zpět chtěl Ondřej jet rychleji a slíbil, že na nás počká na stanoveném místě. Nebyl tam. Zalarmovala jsem policii a zpytovala jsem svědomí, že má důvěra k němu nebyla na místě. Po našem návratu do ústavu vidím, jak se ke mně hrne Ondra a hned začal vyprávět: „Já jsem se ztratil. Já jsem vůbec nevěděl, kde jsem. A tak tam jela jedna paní na kole a já jí řek, že jsem z pasťáku, a že jsem se ztratil, a že paní psycho bude myslet, že jsem jí utek i s kolem, a jestli by mi neukázala cestu. A ona se smála a řekla ať jedu za ní a tak mě dovedla až před pasťák.“ Všechno jsme si vysvětlili a pochválila jsem ho. Pedagogická rada se usnesla, že má příliš mnoho neomluvených hodin díky svým „útěkům za kamarády“ a dostal trojku z chování. Přehlasovali mě. Před svým odjezdem do výchovného ústavu, kde se měl vyučit řemeslu, jsem ho pozvala do města na zmrzlinu. Pochutnali jsme si a Ondřej se mě zeptal, jestli by se nemohl jít rozloučit se svými kamarády-bezdomovci k obchodnímu domu. Na rozloučení dostal 20 minut s tím, že se sejdeme na určeném místě, že mu věřím…..Byl tam.
Výzkum velkých sociálních skupin je důležitý zejména při využívání lidských zdrojů. Za každou sociální skupinou stojí kultura, jako její řídící složka a zkušenost, která je klíčová pro sledovanou skupinu a reprezentuje pro ni vše, co bylo, je a bude.
R. Krninská v monografii Řízení lidských zdrojů v dimenzi třetího tisíciletí píše: „…..až neuvěřitelný rozdíl je v hierarchii asociací, který se objevuje na nevědomé úrovni dvou profesních skupin, jako jsou zootechnici a agronomové, a který je schopen TBSD zaznamenat a odkrýt. Lze se oprávněně domnívat, že léta profesního prostředí působí na lidskou stránku lidské osobnosti. Volná příroda se svým řádem, kterou musí agronomové při své profesi akceptovat s jistou pokorou, zřejmě mimo jiné silně působí na pořadí asociací, které zachovávají ideální vztahy a pořadí mezi sebou tak, jak je žádoucí podle TBSD. Zootechnici pracující s velkovýrobními technologiemi, které svou nehumánností pravděpodobně zanechávají stopy v jejich nevědomí. Vystupují jako ti jediní, kteří rozhodují o životě a smrti, a to na základě svého rozumu opírajícího se o získané vzdělání. Ale zároveň jsou touto svou činností odsouváni do osamocenosti, která také nepatří do harmonického řádu přírody respektovaného agronomy. Předpoklady rozdílné asociovanosti pojmů, které bychom si ani v nejbujnější fantazii netroufli u zootechniků a agronomů předikovat, jsou zde jednoznačně a faktograficky dokladovány…..“ (str. 148)
Při přednáškách pro vysokoškolské studenty v roce 2005 v Praze (15 studentů Vysoké školy ekonomické) a v Českých Budějovicích (6 studentů Vysoké školy regionálních studií) na téma psychologie reklamy jsem jen „pro zajímavost“ přidala některá slova k TBSD, která ilustrovala mou přednášku.
Uvádím zajímavosti ze svého písemně zpracovaného komentáře pro studenty:
„Studenti v Praze považují za nejvýznamnější ztotožnění své osoby s ideálem sebe sama…V podstatě i v dospělosti se cítí být dětmi, které mají plné právo na lásku a radost, někteří si chtějí užívat zábavy a potřebují k tomu ku podivu ne své přátele, ale neznámé lidi (možná „výstřelky“ v davu – to je teprve ta pravá zábava)…radost, zábava a sny mají jakési „sobecké zabarvení“. Globální společnost jakoby ponechala na každém, aby si sám vybudoval ideály, a tak se jeden každý stává sám sobě ideální hodnotou. Stále přetrvává vliv „ideální ženy“, která má spojitost s posvátnou historií pojmu matka. V Praze studenti uznávají i ideál muže, zatím co v Českých Budějovicích ho zcela vypouštějí, ale ten má úlohu autoritativně vyřešit problémy okolo bezpečné zábavy. Velký důraz kladou v centru (Praha) na komunikaci, komunikační systémy, na reklamu, a je patrné, jaký lví podíl mají média na vytváření (modelování) osobnosti. Všechno je snadné, jako ve filmu. Úplně se vytrácí ponětí o tom, kdo nebo co tento snadný šťastný život plný lásky vytvořil – rodiče nebo práce. Vítězit a být první mezi všemi lze s minimem pracovního úsilí v Praze, v Českých Budějovicích se vítězit nemusí vůbec, ale být první mezi všemi je určitě lepší…… Do popředí je velmi silně vyzdvižena komunikace (způsob života západní polokoule jí také hodně přeje), agresivní složky lidské povahy jsou „pro někoho jiného“, „s těmi se neztotožňujeme“, „my si všechno vyjednáme a ze všeho se vykecáme“. Špatné věci se dějí jiným. Ideálními hodnotami jsou – radostně žít a snít v podstatě bez práce. Přesto – náznaky uznání plnění povinností jsou charakteristické pro město a zde se taky objevují pocity touhy po změnách, přehodnocuje se minulost, a přece jen se „plány do budoucna dělají“. Pro studenty v Českých Budějovicích to neplatí. Ztotožnění se s reklamou je u pražských studentů velké, spojují ji s vlastní osobou, mají u ní pocit osobní podpory….. a je symbolem komunikace a příjemného života, začíná nabývat významu tradice a postrádá pro ně jakékoliv agresivní zabarvení….. Čelní místa v hodnotové hierarchii obsadily (v hodnocení pražských studentů) pojmy, které mají funkci ideálních hodnot – láska, statečnost, ticho, klid, nálada, intimní styk, já podpora, děti…..Pro českobudějovické studenty to jsou – radost, zábava, láska, samota, ideál já. Je zajímavé, že ryze záporné hodnoty, na kterých by se shodly obě skupiny, neexistují. Pro pražské studenty je nejzáporněji vnímanou hodnotou únava, a pak také neústupnost, zatím co pro jihočeské studenty je to alkohol a mnichovská zrada**, a mnohem vyhraněněji vnímané pojmy Irák, islám a konflikt, pak také úzkost a pracoviště. Lze shrnout, že překvapuje tak vysoké sebehodnocení u obou skupin a upřednostnění se před ideálem muže nebo ženy. Je až zarážející, jak jasnou představu „sladkého lentilkového světa“(Miki, zde možno použít pastilkového nebo bonbónového? Nebo tak něco) mají. Stinné stránky života jsou vnímány mnohem méně, „nejsou pro nás“. Zvláště pražští studenti mají pocit, že všechno lze „vykomunikovat“; jako „zlo“ je vnímán postoj „trvání na svém“. Pro šťastný život je „jasná“ nutnost změn. Jihočeši jsou zastánci spíše tradičních hodnot, což nepřekvapuje, a mnohem více berou vážně i události ve světě, které „nás“ mohou ohrozit. Co je potěšující – přesto, že se tento pojem v médiích ani ve výchově neobjevuje – statečnost je pro obě sledované skupiny vnímaná jako naprosto kladná a vysoce ceněná hodnota. Je spojována s ideálním mužem a láskou (asi je proč ho milovat). Nicméně – jasná představa „báječného života“ a vyzdvižení snů upozorňuje na užívání psychotropních a omamných látek. Pro Pražáky je charakteristické vyzdvižení snů, které patří k životu, zábavě, budoucnosti, dětství, štěstí…Svědčí to o touze naplnění individuálního prožitku, ke kterému přátelé nejsou nutní. Spojení tohoto příjemného očekávání s budoucností a určitá zkušenost s psychotropními látkami je patrná. Například úzkost není posuzována jako záporná hodnota, v některých případech je dokonce vnímána vysoce kladně, patří k životu jako pozitivum (po snové euforii přicházejí přirozeně stavy úzkosti). Jak je vidět, snům je dávána přednost před takovými kalibry jako – intimní styk, sex a láska. Zajímavá je náklonnost k přijímání změn a zároveň touha po klidu, vysoce ceněná komunikace a ochota k přijímání podpory. Jihočeši trvají na tradičních hodnotách, ale „zasnít“ se umí také. Zvláštní je postoj k práci: pražští studenti ji hodnotí jako spíše kladnou až spíše zápornou hodnotu, jihočeští jako spíše zápornou až jednoznačně zápornou. Nadřízený je hodnocen u obou skupin záporně, což je v naší zemi již sociologická tradice, ale pracoviště je v Praze přijímáno kladně, v Českých Budějovicích záporně. V Praze je preferováno, v Českých Budějovicích je odmítnuto. Výrazné negativní hodnocení záporných pojmů chybí! Smrt, bolest, rvačka…apod. dosahovaly v minulosti rozhodně většího odsouzení. Nuda u Jihočechů dokonce nedosáhla ani v jednom případě výrazného odsouzení.“ A protože šlo o přednášku na téma psychologie reklamy, zařadila jsem ještě tři poskytovatele telefonních služeb, kteří tehdy v naší zemi obchodovaly – Eurotel, T–mobile, Oskar a studenti specifikovali svůj vztah k nim: „Pražští studenti upřednostňují změny, nemají takové problémy přijmout nové věci, vyhrává u nich ten, kdo jim usnadňuje život, kdo je pružnější (zvítězil T-mobile, pak Oskar, nakonec Eurotel) . U studentů z Českých Budějovic je patrné, proč obchody v jižních Čechách fungují úplně jinak. Je důležitá tradice, ale i pohodlí a „mít pod čepicí“ – zde rozhodně logem zabodoval Oskar“.***
TBSD je ilustrativní pro jednotlivce i pro skupiny a je schopen určit typické znaky a zajistit dostatek informací, které mohou pomoci ujasnit naše rozhodování, která jsou signifikantní pro minulost, důležitá pro současnost a směrodatná pro budoucnost. Test barevně sémantického diferenciálu – TBSD jako psycho-sociologická metoda má možnosti použití nejen v psychologii, ale také při výzkumu velkých sociologických skupin, při zvažovaní rozsáhlých investic a charakteristice územních specifik obyvatelstva nebo při diagnostice společenské nebezpečnosti jednotlivců nebo části obyvatelstva a jejich následné resocializaci. Vždy, když před námi stojí těžké rozhodnutí, jakým směrem se dát……. Vždy, když nám hrozí nebezpečí....... Vždy, když musíme riskovat svůj profesionální názor, svou prestiž a někdy i svůj život....... Tehdy je tu TBSD. Ještě nikdy jsme neměli tak účinnou zbraň……. Jsem voják v jeho službách…….
Helena Kolářová
TBSD je test barev a slov. Je to metoda, která posunuje hranice „naší reality“. Dokazuje, že i v psychologii je obsah určující, forma ho „jen“ následuje. Kvalitní a pravdivý obsah je sám o sobě i kvalitní formou, zatímco sebelepší forma bez kvalitního obsahu nemá dlouhého trvání. Genetika je věda, která se zabývá příčinami naplnění našich životů, kde chemie hraje prim. Na základě komplikovaných genetických řetězců vysvětlujeme fyzické a psychické předpoklady, které predikují náš život. Ale nedědíme jen fyzické dispozice nebo schopnosti nebo třeba nadání, ale také vzorce chování uplatňované v té které rodině. Jak by nám vyhovovalo, kdybychom mohli tuto oblast konkretizovat v materiální podobě. Kdybychom mohli najít ono konkrétní miniaturní „mozkové centrum“, které bychom mohli učinit jednoznačně zodpovědné za takové či makové naše chování. I převážně jednostranný popisný a statický pohled odborníků, který je nadřazený názoru a prožitku klienta (pacienta) zavádí do slepé uličky. Je nejvyšší čas, aby byl brán v úvahu jako prvořadý a směrodatný názor a prožitek klienta (pacienta) - jen tak se může jedinec bránit svým problémům, které mu „nikdo a nic nesupluje“. Odborníkovi sluší jen korektivní povinnost.
Vzpomínám na Ilonu. Inteligentní ženu, která měla za manžela muže, kterého si vybrala dle modelu své matky. Její otec i matka byli uznávaní lékaři. Otec – vysoký krásný muž, primář neurologie, okolím uznávaný a obdivovaný, pacienty milovaný. Matka – dětská lékařka, půvabná tajemná intelektuálka, matka 6 dětí. Žili v malém městečku na jihu Čech, patřili ke smetánce a tvořili dokonalý pár. Když mě Ilona navštívila, bylo jí 41 let, měla 3 děti a druhého manžela, který vystudoval na konzervatoři tanec, později se snažil živit jako počítačový grafik a evidentně se cítil být přitahován stejným pohlavím. Ilona byla velmi schopná manažerka, která „postavila“ pro rodinu dům, všechny živila a „držela“ nejstaršího syna na studiích. Krmila se antidepresivy, každý den pila alkohol, kouřila 40 – 60 cigaret denně a uvažovala o milenci. Největší zátěž představoval manžel, který se prací rozhodně „nenechal přetrhnout“, často pobýval na pracovním úřadě, nechával si od manželky kupovat cigarety, a když jí naboural v pořadí třetí služební auto, Ilona se téměř zhroutila. Kdybych nepracovala s TBSD, musela bych v den, kdy mě navštívila, kapitulovat a moje práce by se hodně protahovala, jak je obvyklé v psychoterapeutické péči. Ilona přiznávala jen to, co bylo dle jejího soudu „reálné“, co měla pravděpodobně zkonzultované s kamarádkami a své odpovědi vtipně glosovala.V TBSD jsme společně odhalily nevědomé hodnoty, které preferuje, její hrůzu ze změn, ale hlavně podivuhodnou „zakleslost“ na matce. Matka vždy pečlivě „tutlala“ všechny problémy, které rodina měla, a které Ilona prožívala jako dítě. TBSD mě upozornilo na duševní onemocnění v rodině z otcovy strany, kterého si Ilona nebyla vědoma – teprve když jsme se v rozhovoru stále vracely k otci, začala mluvit o jeho psychopatickém chování doma, které matka úzkostlivě tajila nejen před okolím, ale i před dětmi. Matka vystupovala v očích své dcery jako krásná intelektuální a tajemná víla, které se její dcera zoufale toužila vyrovnat. Jen díky TBSD jsem Iloně mohla opatrně odhalit, že to byl matčin záměr, který je bohužel ne neobvyklým obrazem řevnivosti matek vůči dcerám. Matka věděla, jak se její dcera snaží a jak moc se jí touží podobat – být tak krásná, chytrá a schopná jako ona a také věděla, jak jí nedovolit, aby se jí to podařilo. Dítě se nemůže ubránit! Dle TBSD Ilona nevědomě postavila matku na piedestal a ta se pro ni stala tou nejlepší bytostí na světě. TBSD odhalilo, že druhého manžela si vybrala podle modelu své matky - do značné míry se jejich osobnosti shodovaly. Právě nevědomý vztah k matce je po pravdě jejím jediným skutečným vleklým a velkým problémem, se kterým má nyní strach „něco“ udělat, matka je ve skutečnosti jedinou bytostí, se kterou opravdu touží „být“.
Oidipův a Elektřin komplex je psychologům znám, bohužel „šroubovitý výběr“ partnera nebo partnerky je mnohem hlouběji uložen v našem nevědomí a je těžké ho odhalit. Postihuje ty muže a ženy, kteří jsou jako děti vychováváni v problematických rodinách, dokonce se domnívám, že tento problém postihuje především jedince z úplných rodin, kde panují pevně zakořeněné a trvalé vztahy, které jim znemožňují žít svůj život svobodně.
Obecné kosmické nevědomí (z pohledu člověka) je základem pro vznik mnoha světů, i toho našeho. Základ existence každého z nás sahá až sem. C.G.Jung hovořil o vrstvách nevědomí, které nikdy nemohou být odhaleny. Skutečně, hluboké kořeny nevědomí můžeme teoreticky předpokládat a jednotlivé důkazy o jejich existenci jsme schopni sbírat jen jako určité „odlesky“, které se profilují ve vědomí jako konečný produkt ve formě psychických procesů nebo stavů. Graficky si lze představit vědomí a jeho závislost na nevědomí jako hyperboloid, který strukturálně „vzlíná“ ze společného nevědomého základu kosmu až k jednotlivci a jeho osobnímu vědomí. Vědomé a nevědomé struktury se různě mísí a proplétají a rozhodně postrádají jednoznačně konkrétní hranici mezi sebou. Z toho je patrné, že naše nevědomí (ale i vědomí) daleko přesahuje naši tělesnou schránku, protože nelze oddělit a ohraničit nevědomí individuální od kolektivního a komplexního,….atd. Osobní vědomí je nedílnou součástí kolektivního vědomí a individuální nevědomí je součástí kolektivního nevědomí. Osobní vědomí má jednu důležitou vlastnost – když respektuje nevědomí, určuje jeho směr; obsahem vědomí je (kromě jiného) inteligence a vůle a nevědomí se vyznačuje zase obrovskou silou, se kterou „záměry vědomí“ dokáže prosadit. Výslednicí vědomě prosazovaných záměrů v souladu s nevědomím je štěstí. Všechno se daří, nevědomí dodává informace a energii a vědomí udává směr kudy se vydat. V případě, že se však naše osobní vědomí postaví silně proti vlastnímu prožívání, dojde k „umělé“ snaze oddělit vědomí od nevědomí, to ztratí „své kořeny“, a podobně jako rostlina se ocitá bez živin, stává se podivně nepohyblivým, strádá, nakonec je přemoženo - a pak už ho čeká ve formě jeho současné existence jen zánik.
Moje přítelkyně Jana měla středoškolské vzdělání, pracovala jako vychovatelka, měla dvě děti – syna a dceru a za manžela měla vojáka Libora, který často pobýval na zahraničních misích. Oba měli rozvedené rodiče, oba byli velmi inteligentní, hezcí a byla s nimi velká legrace. Jejich manželství trvalo 25 let. Pro Janu byl Libor mužem s velkým „M“. Nikdy ani v žertu by nepřipustila, že Libor není tím „nejlepším“. Když jste je viděli pohromadě, zmocňovala se vás závist, že existuje taková láska a oddanost po letech manželství. „Drželi při sobě“ a tak ani děti neměly mnoho možností „vymknout se“ soustředěnému úsilí rodičů. O ty pečovala hlavně Jana, Libor byl často pryč. Jana byla neuvěřitelně šikovná – svetr upletla za dva dny, německy konverzovala za půl roku, protože nastoupila do firmy, kde němčina byla nezbytná, starala se Liborovi o rotwailera, se kterým denně běhala na „cvičák“ a při tom všem zvládala péči o domácnost a děti bez vychovatelek, hospodyň a babiček. Až jednou……….Libor se vrátil z mise domů a rozhodl se, že už nikam nepojede, zkrátka, že zůstane doma. Aklimatizace byla pro něj obtížná. V Čechách nemohl sehnat zaměstnání, které by ho uspokojovalo. Začal lenošit, přibral na váze, kontakty udržoval sporadicky jen s kamarády z misí, s Janou se často hádali, rodinné klima mělo vážné trhliny. Náhle se u mě Libor objevil a celý nešťastný mě žádal o pomoc – Jana si v zaměstnání našla nového partnera o 10let mladšího a chtěla se rozvést. Zoufale si přál, aby se vrátila. I pro mne to byla velmi obtížná situace, oba jsem je znala….ale Libor byl v nouzi a to u mne rozhodlo. Sešla jsem se s Janou, snažila jsem se zjistit, jak pevně je rozhodnutá Libora opustit a po pravdě musím říci – snažila jsem se ji zviklat, aby konečné řešení odložila alespoň o jeden měsíc. Naše druhá společná schůzka málem skončila katastrofou – ani jeden mě nerespektoval (byla jsem přece kamarádka!) a oba stáli na svém: on ji chtěl zpátky „za každou cenu“ a ona o tom nechtěla ani slyšet. Libor měl legálně v držení zbraň, byl to „bojovník“ – žádný prďola, a se slovy „že se situace dá vyřešit i jinak“ chtěl rychle odejít. Ani nevím, jak se to rychle seběhlo. Skočila jsem k šuplíku, kam jsem dala peníze, které jsem od něho dostala, a se slovy: „Fajn, ale tohle ti musím vrátit!“, jsem mu je strčila do ruky. Zarazil se a to stačilo, abych mu rychle nabídla, že naše společná schůzka je stejně u konce, že máme společnou cestu domů, jestli by se mnou nešel pěšky. Často jsme takto chodili domů….. Čas zahojil rány, dnes je Libor opět ženatý, má ženu a čekají spolu dítě. S Janou se její přítel rozešel poměrně velmi brzy po jejím rozvodu. Odstěhovala se do vesnice, odkud pocházel a koupila si byt naproti domu, kde bydlel. Dívala se mu do oken. Poté, co ji opustil, začal žít s kolegyní z vedlejší kanceláře a potom s další……Občas Janu navštívil a „stěžoval si“ na svou momentální partnerku. A Jana doufala…..Rozebraly jsme spolu její situaci pomocí TBSD. Ale její „nacvičená upnutá zakleslost“ v osobním vědomí nedávala moc šancí na zvládnutí situace. Snad…………...nyní si kupuje do nového bytu samé kravičky. Má je na povlečení, na talířích, na hrnečcích, má s nimi i noční košili…..snad aby nezapomněla.
Nevědomí funguje jako počítač: ano – ne, pravda – lež, vlevo – vpravo, nezná více řešení, neuznává výhodnější nebo zasloužilejší pravdu toho nebo onoho. Nedostává nás do vztahů, závislostí a zakleslostí. Má jasno. To realizuje vědomí, kdy zvažujeme výhody a nevýhody, protože se nedokážeme rozhodnout - na každou věc nebo problém máme spoustu teorií ( kolik hlav, tolik názorů), a díky vědomí se dostáváme do neurotické traumatizující závislosti na objektech a situacích. Vždyť to také není jednoduché určit směr, kterým se vydat a stát se šťastným. Rozšíření počítačů po celém světě a jejich bezproblémové přijetí lidmi vděčí právě tomu, že jejich konstrukční schéma odpovídá funkční podstatě nevědomí. Freudův model psychoanalytického trojúhelníku id – ego – superego mapuje vrstvy vědomí a nevědomí, ale nerespektuje jejich správné uložení: ego je zároveň součástí superega, tedy kolektivního vědomí a id jako individuální nevědomí je součástí kolektivního nevědomí.
Protokol paní Vlaďky je velmi zajímavý. Její otec pil a rodiče se rozešli. V současné době je otci 60 let, má čtvrtou partnerku, která má tři děti, je o polovinu mladší než on a pije. Paní Vlaďka odešla s manželem do Kanady, kde se jim narodilo druhé dítě. Manžel pracoval ve firmě svého otce na saponáty a podlehl drogám. Mnohokrát jí slíbil, že „s tím“ přestane, ale selhal. Nakonec se Vlaďka rozhodla pro rozvod a vrátila se zpět do České republiky, kde často navštěvuje svou matku, která má malý byt v blízkém městě. Její bývalý manžel přijel za ní a chce, aby se s ním vrátila do Kanady. Vlaďka se snaží „být rozumná“ a přijímá jeho finanční pomoc. Snaží si sehnat práci a chtěla by pracovat v sociální oblasti. Zatím je vedena na pracovním úřadě. Protože má strach, aby neodvezl bývalý manžel děti ze země, přijímá ho ve svém bytě, kdykoliv si to on přeje. Při konzultaci nad TBSD je patrné, že Vlaďka se snaží vědomě některé situace, ve kterých se ocitá „vylepšit“. Nevědomí „dává najevo“ svou nespokojenost a usvědčuje ji ze lži. V současné době se sice necítí nemocná ani unavená, ale její celkový energetický potenciál je nízký a v celém protokole je zřejmý „zvláštní smutek“, který Vlaďka přiznává i v rozhovoru, když je dotaz směřován přímo. Rovněž je v TBSD patrné, že harmonický soulad s dětmi vzal za své a Vlaďka má strach, aby ji neopustily a neodešly s otcem (zvláště mladší dcera). Aby se Vlaďka mohla cítit šťastnější a energeticky silnější, musí se dle TBSD více prosazovat vůči bývalému manželovi ve svém bytě, a protože je velmi pracovitá, měla by si co nejrychleji rozmyslet, jak se bude realizovat, aby nemusela přijímat pomoc bývalého manžela a mohla se cítit svobodnější. Její nevědomé tendence „nastolit“ změny ve svém životě by rozhodně měla využít a také pocity stran dětí a jejich spjatost s otcem jsou dle nevědomí rozhodně opodstatněné. Rovněž se svým bývalým manželem počítá i pro budoucnost a jejich vzájemné vztahy jsou mnohem silnější než vědomě přiznává.
Svědomí je fenomén, který zabezpečuje komunikaci mezi vědomím a nevědomím. Podává pravdivé svědectví o naší funkčnosti. Funguje vždy nezávisle na nás jako čas, se kterým vchází do našeho osobního vědomí. Komunikace je akční spojení, způsob dorozumění a slouží k porozumění. Bez psychických procesů a stavů jako jsou emoce a nálady apod. je toto spojení nemožné (s rozvojem výpočetní techniky nás čekají ohledně komunikace určitě veliká překvapení na poli třeba takových systémů, jako je programovací jazyk). Základní rozlišení na komunikaci verbální a neverbální je obecně známé, ale TBSD nás učí, že existuje také komunikace meziúrovňová ( uvnitř vědomí nebo nevědomí - lineární model) a strukturání (vertikální model - napříč uspořádáním vědomí a nevědomí za hojné účasti svědomí). Náhled na strukturální komunikace je nesrovnatelně obtížnější. Jejich těžiště je nevědomé, a čím hlouběji zasahují, tím je pro ně pravda obvyklejší hodnotou. Tyto komunikace mají stěžejní význam například při utváření národa. Jako mezi sebou komunikují buňky našeho těla, vyměňují si informace i různé úrovně a struktury našeho vědomí a nevědomí. Svědomí - už jeho jméno a slučující „s“ na začátku nás upozorňuje na jeho velkou roli mezi vědomím a nevědomím. Jeho fantastická spjatost s pamětí je přímo démonická. Každý z nás si pamatuje velmi dobře vlastní hříchy a je zajímavé, že zvlášť dobře si pamatujeme ty, které jsme udělali jako dospělí, kdy jsme převzali zodpovědnost sami za sebe. Mnohdy nabýváme dojmu, že někteří lidé žádné svědomí nemají. Ve skutečnosti mají tito jedinci handicap na vědomé úrovni, ale jejich nevědomí se nedokáže od svědomí izolovat, a protože neodlučitelný průvodce svědomí je čas, který funguje nezávisle na nás, většinou se nedozvíme, kdy se svědomí takovému člověku ve vědomí přihlásí. Staré civilizace, které žily v souladu s přírodou, žily podle „božích zákonů“ a respektovaly jejich symboliku a tvořily své lidské normy a zásady soužití na vědomém a nevědomém podkladě. Řekové měli své Erýnie, bohyně, které zosobňovaly svědomí, obletovaly oběť, vytrvale ji pronásledovaly a často ji uštvali k smrti. Jako nezapomeneme své prohřešky, tak zůstávají především v paměti našeho nevědomí „osvědčené vzory“, které jsou stále živoucí – a to ať jde o etické kategorie či vzory chování. Odvážný muž bude vždy ženy přitahovat, krásná žena bude pro muže vždy výzvou. Ke klasické čtveřici – spravedlnosti, statečnosti, moudrosti a umírněnosti přidalo křesťanství víru, naději a lásku……..jsou to hodnoty, které nikdy neztrácejí na síle, nic na tom nemění to, že „se o nich nemluví“. Pouze dobro a zlo nevědomí „neřeší“, to jsou kategorie, které jsou „propírány“ ve vědomí.
TBSD kompletuje a potvrzuje poznatky, které jsou zmapovány zejména díky psychologii, sociologii, antropologii, lingvistice a etnografii i dalším vědám. Zvláště nevědomé mechanismy dokládají obecnou závislost a reflexi s místem, kde lidé žijí - kde je umístěn „kraj jejich duše“. Oblast, kterou lidé obývají, oživuje a dává do souvislostí věci, které proto, že jsou obsahem prožívání na vědomé a nevědomé úrovni dotyčného jednotlivce zdůvodňují jeho chování a jednání.
Žiji v jižních Čechách, které prosluly v rámci Evropy fenoménem Doudlebie (oblast zasahující jihočeské, rakouské a bavorské území), pro které je charakteristický reliéf náhorní roviny s vrchovištními rašeliništi, s mírně prohloubenými pánvemi a hladinou podzemní vody při povrchu. Mentalita obyvatel vyniká určitou rozšafnou těžkopádností, vážností a nedostatkem smyslu pro jinotaje. Imigranti jsou „místními“ vnímáni jako „naplaveniny“- nepříliš vlídně a nepřistěhovávají se sem příliš často, emigrantů odtud směřuje mnohem více. Stěhování v tomto kraji je analogické k vodním tokům – vytéká odtud mnoho řek, ale nepřitéká žádná. Původní obydlí jsou menší či větší statky, které jsou stavěny „do čtverce“ s vysokými zdmi, které nedovolí „čumilům“ nahlédnout dovnitř. Obyvatelé nemají příliš smyslu pro humor, za to je kladen velký důraz na dobrou pověst, dobré mravy a místní „zakořeněnost“. Stanislav Komárek v díle Sto esejů o přírodě a společnosti – Doudlebia a jiné fenomény, k tomu uvádí: „Pokud věc poněkud přeženeme do dimenzí karikatury, liší se doudlebská zabijačka od jihomoravské asi následovně: zatímco na jižní Moravě je přikoupen v tichosti ještě jeden vepř a vystrojena reprezentativní hostina pro široký okruh známých, „aby viděli“, a to i za cenu částečného zruinování, odpovídalo by doudlebské mentalitě rozšířit čtrnáct dní před plánovaným termínem zprávu o vepříkově onemocnění a posléze i o jeho úmrtí. Tento pak je v naprosté tichosti zabit, jitrnice uskladněny a konzumovány v homeopatických dávkách.“ (str.9) Významným rysem obyvatelstva je i soběstačnost. Od nepaměti zde byl kraj drobných zemědělců a řemeslníků. V neposlední řadě výčtu charakteristik „doudlebské duše“ je religióznost či spíše „…….parareligiózní náboj, většinou spojený s reformátorskými tendencemi. Zvláštní pomalý, nezištný, ale přesto fanatismus. Ne nadarmo sahají Hus, Štítný, Chelčický, Koniáš i někteří zcela recentní strážci ideologií svými kořeny na český jih. České Budějovice slynuly nejen množstvím věrných katolíků, ale i fanatických komunistů a právě z tohoto města pocházela většina právníků řídících procesy padesátých let. Suchá a poněkud prostoduchá upřímnost se nezřídka pojí s touhou po poznání a vědychtivosti a Doudlebie je ideálním substrátem pro venkovské koumáky a jedině tam je myslitelný chalupník znalý teorie kuželoseček (v Podkrkonoší snad také, ale tam by v ní v rámci místní blouznivosti viděl spíš něco pseudomysticky symbolického). “ (str. 9) Test barevně sémantického diferenciálu potvrzuje tato pozorování a následné analýzy. S jeho pomocí je možné diferencovat i mezi lidmi (nebo skupinami lidí), kteří bydlí v lokalitách nedaleko od sebe vzdálených.
A ještě jiný příklad:
Paní Prázdná za mnou přišla na individuální pohovor. Bylo jí 54 let, byla rozvedená, měla syna a dceru a byla velmi schopná – vždy měla zaměstnání, které bylo velmi dobře placené a své děti dokázala dobře zabezpečit. Pocházela z jednovaječných dvojčat (její sestra je dle ní hodně dominantní). Necítila se dobře, což bylo z TBSD patrné. Utíkala se k alternativní medicíně, čínským lékařům a léčitelům. Stále zpytovala své svědomí, jestli se zachovala dobře, jestli náhodou někomu neublížila. Ze všech sil se neustále snažila být druhým ku pomoci a své potřeby potlačovala ve prospěch druhých, hlavně svých dětí. Měla nadprůměrný intelekt, a když vyprávěla o své rodině ukázalo se, že pochází z rodu, kde „panovaly“ ženy. Její babička se jmenovala Králová a patřil jí malý statek na jihu Čech. Manžel jí brzy zemřel a ani předtím jí nebyl žádnou oporou. Veškeré hospodářství leželo na ní, ona rozhodovala a sestry a dcery dřely do úpadu. Matka se provdala „do města“ za Čvachtala, nechtěla zůstat v zemědělství. Paní Prázdná za svobodna velmi trpěla, že se jmenuje Čvachtalová, dokonce uvažovala o tom, že se dá přejmenovat. Provdala se za pana Prázdného a také „zůstala ve městě“. Poměrně brzy se po narození dětí rozvedla a ze všech sil pomáhala rodině a tetě, která jediná zůstala na rodinném statku. Teď se „plácala“ ve zdravotních potížích a v beznaději. Byla Králová a stala se Prázdnou. Řekla jsem jí to. Nicméně na základě rozboru s TBSD se objevila její zajímavá vlastnost – dlouho jí trvá nežli se rozhodne pro nějaký čin, poměrně snadno si nechá věci vymluvit, ale když se rozhodne, nestane se, že by danou věc nedokončila nebo byla neúspěšná. V rozhovoru jsem si tento její „boží dar“ ověřila. Paní Králová by měla sázet sportku.
Vrstvy vědomí a nevědomí, jejich struktura, vzájemné prolínání, ovlivňování a komunikace mezi nimi určuje úlohu jedince, skupiny i celé společnosti. Podrobným rozborem vědomých a nevědomých úrovní můžeme předpovědět možnosti a další vývoj jednotlivce, celých skupin i změnu společnosti.
Výzkumy skupin se řídí vytypovanými „parametry“, které jsou sledovány dle zájmu výzkumníků. Skupinový výzkum s TBSD dokáže sledovat nejen plošná data jednotlivců, ale respektuje i tempo, vrstvení a prolínání vědomých a nevědomých struktur a zkušený experimentátor dokáže určit charakteristiky zkoumané skupiny a směry jejího budoucího pohybu; její připravenost, možnosti a realizaci, jakož i zdůvodnění zakotvení „kořenů“, které odůvodňují přítomnost a prognózují budoucnost sledované skupiny.
V současnosti lze říci s určitou nadsázkou, že kvantita je respektována jako kvalita. Před časem jsem mluvila s kolegou psychologem na téma Bentonova testu. Mluvili jsme o jeho vyhodnocování: „Oni to všichni dělají blbě,“ řekl, „ale když to všichni dělají blbě, tak je to vlastně dobře“. Ale cožpak se stane tráva červenou, když to budeme o ní všichni tvrdit? Určitě ne. Maximálně přejmenujeme zelenou na červenou. Vždy se ale najde někdo, kdo bude šeptat, že červená byla kdysi zelenou. Tak vznikají „tajná učení“. Opravdová kvalita reprezentuje i dobrý obsah, který přesahuje hranice konkrétního zadání.
V roce 1994 jsem vypracovala „Studii o výběru vhodného adepta na kontrolora městské hromadné přepravy“. Abych mohla úkol splnit, nejprve jsem musela charakterizovat specifika skupiny lidí, kteří se „živí“ kontrolováním jízdenek v městských hromadných prostředcích. Výzkum se uskutečnil ve třech městech – Praze, Ostravě a Českých Budějovicích a bylo vyšetřeno 113 osob: v Praze 53, v Ostravě 43 a v Českých Budějovicích 17. Hlavní metodou byl TBSD a jako doplněk vyšetření osobnosti byl užit dotazník KN-5 (měl 37 položek). Na inteligenci nebyl kladen takový důraz a byla prověřována dvěma metodami – neverbálním testem Army-beta a verbálním VIT, který měl 40 položek. Každé město mělo svá specifika a kontroloři městské přepravy byli jejich nositeli. Velkým problémem byl v Praze a Ostravě alkohol. Ve zprávě se uvádí: „ Především v Praze odhalili kandidáti na funkci revizora určité slabiny systému. Nepříliš velký zájem o „udržení“ revizorů a jejich slabá kontrola, ale i problematická morální podpora při výkonu zaměstnání poskytuje šíři pohybu, kterou latentní alkoholik potřebuje. Takový člověk je charakteristický především tím, že vynakládá obrovské množství energie „aby se to nevědělo“. Toto povolání naprosto vyhovuje. Může se zastavit tu i onde a dát si „jedno“.* Zjistili jsme, že jsou to muži, kteří většinou mají rodinu, rovněž jejich primární rodina byla celkem v pořádku, až na to, že rodiče trpěli psychosomatickým druhem onemocnění. Nejsou to žádní lenoši, už v rodině byli vedeni k práci a mají ji v úctě. Ta je v podstatě také zachraňuje před mnohem horším společenským propadem. Inteligence je stále zachována na průměrné až nadprůměrné úrovni. Jsou to středoškoláci nebo vyučení v oboru, kteří celkem bez problémů absolvovali vyšší vzdělání. Protože pijí především pivo, dochází u nich k malé sexuální apetenci a preferují lyrickou náklonnost ze strany partnerky. Věří v hodnoty ideálů a mají poměrně vysoké aspirace. Potřebují skoro neustále být v koloběhu dění. Jejich fyzická schránka již zaznamenala řadu změn, především centrální nervová soustava je dosti opotřebovaná a vykazuje velké organické změny, které se nejčastěji projevují jako únava a pocity onemocnění. Lze říci, že nejprůkaznějších přímých závislostí zaznamenal v našem souboru alkohol ve spojení se zaměstnáním, organickým postižením centrální nervové soustavy (CNS) – organicitou, s úzkostností, s aspiracemi. Nepřímo je alkohol závislý na pohlaví (v našem souboru), „umění žít“ (lidé postižení alkoholem toto umění postrádají – nemají příliš velkou radost ze sebe ani ze života). Naznačena je přímá závislost s inteligencí a problematickou nemocí. Organicitu chápeme jako funkční nedostačivost CNS, která se projevuje jak na úrovni fyzické, tak na úrovni duševní. Organismus takto postižený se snaží zjednodušit pro něj příliš náročné úkoly tak, aby byly pro něj splnitelné. Tento stav běžně doprovází stárnutí. Například jako vynechávání paměti při nejrůznějších příležitostech. Organicita je organismu nejpřirozenější a nejúčinnější ochranou, která jej chrání před vyčerpáním. Na druhou stranu si takto postižený člověk nevědomě vybírá velmi účelně z podnětů, které mu prostředí nabízí. Zjistili jsme, že lidé takto postižení silně preferují ideální hodnoty. Jednoduše proto, že ideály bývají neproblematické, a hlavně společensky nenapadnutelné. Takže ten, kdo se řídí „pouze ideály“ a veřejně je deklaruje, je v očích ostatních možná idealista a podivín, ale jinak nikoho nenapadne podezírat ho z neschopnosti. Organicita je stav, který se projevuje v konečném důsledku jako onemocnění. Kromě tíhnutí k ideálním hodnotám naši klienti spojovali organicitu přímo úměrně s nemocemi, silnou úzkostí, alkoholem a zaměstnáním, nepřímo úměrně s adaptabilitou a „uměním žít“. V našem souboru jsme jako jeden z nejdůležitějších jevů sledovali agresivitu. K ní se nejtěsněji váže úzkost, pocity onemocnění, organicita a přemíra konzumace alkoholu……….“ Každá ze tří sledovaných skupin klientů byla něčím zajímavá a charakteristická. Uvádím jen pro ilustraci ze studie: „……V Českých Budějovicích spojují narůstání agresivity s přibývajícím věkem a úzkostí, v Praze agresi nejsilněji spojují s „uměním žít“ a dávají ji do přímých souvislostí s alkoholem, v Ostravě ji chápou ve spojitosti s organicitou, zaměstnáním a vztahem k ideálům. Organicita je v jižních Čechách odrazem především genetického terénu (České Budějovice), ve středních Čechách (Praha) je spjata především s alkoholem, pak „uměním žít“ a vztahem k ideálním hodnotám, na severní Moravě (Ostrava) je spojována především s agresivitou a neschopností adaptace. Alkoholismus je v Č. Budějovicích odrazem především nekvalitního genetického terénu a rodinného klimatu, nízké neverbální inteligence a silných stavů úzkosti, v Praze se na něj dívají ve spojitosti s organicitou, zaměstnáním a neschopností zařadit se dobře do života, v Ostravě ho nejvíce spojují se zaměstnáním a aspiracemi. V Č. Budějovicích dávají práci nejvíce do souvislosti s vlastními sourozenci a rodinou, v Praze se zaměstnáním a schopností adaptace, v Ostravě se zaměstnáním, a zatím co vztah k zaměstnání je pro budějovické určován především geneticky a přímo ovlivňován nevlastními sourozenci, pro pražské je silně charakterizován vztahem k alkoholu, k práci a vyšším aspiracím, pro ostravské souvisí hlavně s prací, agresivitou a alkoholem. „Umění žít“ je v Č. Budějovicích a v Ostravě jakoby nepochopeno, jen vágně je budějovičtí spojují s rodinou a vlastními sourozenci, ostravští ještě méně s tím, že by člověk neměl pít, měl by být odpovědný, neměl by být postižen agresivitou a organicitou. Pražští chápou zcela zřetelně „umění žít“ jako nepřímou úměru k agresivitě, alkoholu, odpovědnosti, a pak také k organicitě. Za nezbytnou považují pro život adaptaci. Podobná situace se opakuje i v chápání vztahu k povinnostem a k odpovědnosti : budějovičtí je vztahují především ke stavu manželskému, vzdělání, neverbální a verbální inteligenci a výchově, ostravští ještě mlhavěji nepřímo úměrně k agresivitě a „umění žít“. Pražáci naprosto zřetelně v tomto vztahu preferují „umění žít“. Pro Jihočechy je charakteristické konzervativní založení a smysl pro rodinu, v Ostravě jako by chyběla radost ze života a smysl života. Pro Pražáky je nejdůležitější být úspěšný, schopnost „dobře“ se společensky zařadit. Ani ne tak být spokojený, ale úspěšný. Jedná se o hlubší společenské klima……“
Povolání kontrolora městské hromadné přepravy nepatří k prestižním profesím. Vykonávají ho lidé, kteří si chtějí přivydělat nebo se „nemohou uchytit jinde“. Jejich příjem je limitovaný množstvím „chycených“ černých pasažérů. Právě tento fakt deklasuje kontrolory v očích veřejnosti stejně jako jejich leckdy sporné rozhodování o „černé jízdě“ cestujícího nebo agresivní „mocenské“ chování kontrolora vůči cestujícímu. Z TBSD vyplývá, že i „revizoři“ jsou reprezentanty určité lokality, pro kterou jsou typické některé charakteristiky, které byly v roce 1994 ve studii demonstrovány, a které dnes lze sledovat : Praha, pro kterou byli typické aspirace, vzdělání a nejsilnější vztah k práci, patří dnes mezi 5 nejprestižnějších evropských velkoměst. Ostrava byla centrem těžby černého uhlí v České republice. Po roce 1989 bylo rozhodnuto o vyčerpání Ostravsko – Karvinského revíru, doly byly uzavřeny a nebyla vytvořena adekvátní náhrada zaměstnanosti pro obyvatelstvo. Pro „dobu totality“ bylo povolání horníka jedním z nejprestižnějších a heslo - Já jsem horník – kdo je víc? mělo svou platnost. Pro Ostravu byl příznačný „slabý vztah“ k práci a určitá pociťovaná „beznaděj“ všech Pro České Budějovice byla prioritou podpora rodinného života, ve kterém se všichni nejvíce seberealizují, a konzervativní odmítání všeho „od jinud“. Bez TBSD by nikdy nebyla odhalena spojitost slabšího genetického fondu a silné protekce pro „místní“, která tkví ve velkém počtu „nevlastních sourozenců“ a je pečlivě utajována, protože je jako tabu uložena v kolektivním nevědomí.
Pokud je mi známo, v Praze v dopravním podniku používají tuto studii dodnes.
Test barevně sémantického diferenciálu – TBSD se začal formovat začátkem 70. let dvacátého století a jeho hlavním autorem je Vadim Ščepichin.
V psychologické diagnostice může psycholog pro svou práci používat buď dotazníky nebo projektivní techniky. Spolehlivost dotazníků je pro praktického psychologa přinejmenším sporná, protože klient musí být ochoten o sobě vypovídat, musí rozumět jednotlivým otázkám a musí mít dostatek trpělivosti k jejich zodpovězení. Projektivní techniky jsou obsažnější na informace nežli dotazníky, ale jejich interpretace je obtížná a vyžaduje vyškolení v dané technice i značnou praxi v oboru ze strany psychologa. V Testu barevně sémantického diferenciálu – TBSD obsažnost daleko přesahuje projektivní techniky a výhody dotazníků. Test je pro klienty srozumitelný a jednoduchý, je relativně nezávislý na komunikačních schopnostech klienta, je ho možné použít u osob se sníženým intelektem, u osob sociálně narušených a u osob zvýšeně unavitelných. Velkou výhodou je poměrně malá časová náročnost, adresnost a vzájemné porovnání vědomých a nevědomých postojů klienta, transkulturálnost a možnost skupinového vyšetření. K vyhodnocování výsledků TBSD bylo užito Brandtova – Snedecorova testu a G – testu a metody lineární diskriminace.
Test barevně sémantického diferenciálu – TBSD má čtyři verze:
5) pro děti předškolního věku;
6) pro děti školního věku;
7) kriminogenní verze;
8) verze pro dospělé osoby.
5) TBSD pro předškolní děti lze užít, jakmile děti začnou rozeznávat barvy. Velkou nevýhodou jsou prudké vývojové skoky, které děti prodělávají (co bylo jisté včera, neplatí dnes a necení se zítra).
6) TBSD pro děti školního věku je často užívaná verze dětských psychologů.
7) TBSD pro osoby se sociokulturním defektem – kriminogenní verze úplně ztratila na významu. Je mnohem méně ilustrativní nežli verze pro dospělé osoby. V podstatě jde o zkrácenou verzi TBSD pro dospělé osoby – 1.díl.
8) TBSD pro dospělé osoby je nejrozsáhlejší, nejpropracovanější a nejvíce informativní. 1. díl byl prezentován nejprve na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, pak na III. Evropském psychologickém kongresu v Tampere; II. díl TBSD pro dospělé osoby byl představen na X. Evropském psychologickém kongresu v Praze.
Když jsem pracovala v „pasťáku“ (dětský domov se školou) v Šindlových Dvorech, žili zde chlapci, kteří měli nejrůznější problémy. Důvodem pro přijetí byly sociálně-patologické jevy, kterých se dopouštěli – záškoláctví, krádeže, loupeže, sexuální delikty, šikana, experimenty s drogami….apod. Sami trpěli poškozením centrální nervové soustavy a psychiky. V roce 2004 jsem diagnostikovala u 18 z 22 chlapců anomální profil osobnosti. I na jen trochu pro ně nepříjemné podněty reagovali se zvýšenou agresivitou a zastrašováním okolí. Skoro všichni měli subnormní intelekt, nízké sebevědomí a jejich charakter byl poznamenán až zarážející „podrobivostí“ a „podlézavostí“. Vyznačovali se vulgární mluvou a vysokou dávkou sobectví. Leckdy neměli osvojeny základní hygienické návyky. Učili se neradi a obecně byla jejich úroveň vzdělání snížena oproti vrstevníkům. Dokázali žít jen přítomností a naplánovat si něco, soustředit se na zvolený cíl a postupovat podle plánu, když v centru jejich pozornosti nebyl silný osobní stimul (sex – drogy – peníze), bylo pro ně téměř nemožné. Jejich volní úsilí bylo velmi slabé i jejich schopnosti byly na mnohem horší úrovni než u jejich vrstevníků „venku“, navštěvujících základní školu; děti cítily přítomnost svých handicapů a ani se nepouštěly do „soupeření“ ve výukových předmětech, které nedokázaly obsáhnout pro jejich všeobecné zaměření a díky oslabenému a funkčně omezenému centrálnímu nervovému systému byly jejich vlohy a schopnosti specializované – například u některých romských chlapců hudba. Život ve společnosti ale vyžaduje orientaci ve všech ohledech – proto je mnohem výhodnější být „průměrným“, protože se lépe žije – je důležité ovládat zásady a normy „běžného společenského života“; všeobecně zaměřené vzdělání je dostatečně široké, aby lidé mohli využít svého potenciálu výběrově, aby dokázali žít, pracovat a starat se o děti s co nejmenšími problémy. U našich dětí byly ale duševní vlohy a schopnosti na nižší úrovni, někdy skoro chyběly nebo byly úplně zblokovány. A tak se postupně prohlubovaly jejich pocity méněcennosti, trpěly úzkostmi, hypersenzibilitou,….a dalšími psycho-sociálními problémy, ale jejich potřeba prosadit se byla ještě silnější (sebeuplatnění je jedna z nejsilnějších potřeb, neboť souvisí se zachováním života). Vzhledem k tomu, že ani jejich zájmy nebyly moc hluboké, a verbálně skupinově preferované zájmy se týkaly hlavně sexu, drog, krádeží a jiných sociálně-patologických jevů, každý „vzor“, který „byl před ně postaven“ se stával až příliš nedostižným. Je známá věc, že idolů nemá být velké množství, pak plní dobře svou funkci – nás, kterých je mnoho nedokonalých, k nim můžeme vzhlížet a vzájemně se podporovat ve snaze se jim podobat. Spojíme-li tato základní fakta ještě s dětskými zkušenostmi, které jsou protkány bitím, nezájmem, úzkostí a strachem, nelze se příliš divit, že u těchto dětí vítězí agresivní chování (moc dobře se totiž pamatují na své vlastní pocity – jaký respekt měly k násilí), které je jim známé a upřednostňují ho před „školními znalostmi“, které jim neposkytují okamžitý efekt, který tak potřebují k potvrzení své vlastní existence. Ze školy odcházejí aniž řádně ukončily školní docházku, nejsou připraveny pro konkurenční prostředí ve společnosti a nedokážou prosadit své schopnosti ve prospěch potřeb trhu práce, a tak snadno podléhají nabídkám, které naplňují jejich představy „sladkého života“, bez námahy.
Jakubova matka byla alkoholička, a když ho opustila, byly mu 3 měsíce. Byla zbavena rodičovských práv a od té doby ji nikdy neviděl. Jakub měl ještě sestru a po čase se otec znovu oženil se ženou, která byla rozvedená a měla také dvě děti. S Jakubem „měla rodina problémy“- ve škole zlobil, odmítal se učit, nechtěl číst, psát úkoly, nakonec kopl učitelku a tak se velmi rychle ocitl v dětském domově, kde chodil do druhé třídy zvláštní školy. Od té doby vyrůstal v ústavních zařízeních. Když jsem ho poprvé viděla, bylo mu 14 let. Byl to hezký blonďáček a hrozně šilhal. Ostatní chlapci mu kvůli strabismu hodně ubližovali. V psychologickém vyšetření pomocí TBSD z té doby se uvádí, že jde o „osobnost s velkou vnitřní dynamikou, bez anomálních rysů, velmi kreativní, introvertovanou, mající svá tajemství. Velikou vírou v život a ideály…..Sebe sama si dost dobře jako ideál neumí představit. Samotu nepřijímá, zato v „kraválu“ je ve svém živlu. Je přístupný změnám, ale nevyhledává je. Má zvláštní smysl pro dodržování „proporcionality“ v životě – jednotlivé děje a věci v jeho životě dostávají od něj patřičný čas a pozornost – děje se tak na základě jeho nevědomí, citem….. Přestože nevidí svůj dosavadní život moc vesele, myslí na potřeby ostatních lidí a pomáhá jim…..Život považuje v hodnotové hierarchii za „horší“ nežli smrt…..Některé jeho asociační odpovědi na barvy jsou hodny obdivu: na světle modrou reaguje „jasno v životě“, na žlutou „že mám světlo nad sebou, že je mi dobře“, na tmavě zelenou „že mám pod sebou pevnou zem“ a na fialovou odpověděl „že jako hodně vydržím“……..“ Strabismus mu byl operativně odstraněn, jeho rodiče mají další dítě, ale když přijede Jakub z „propustky“ z domova, má hlad……Nic nedostal nikdy zadarmo, za půl roku mu bude 18 let……..
Společenská nebezpečnost některých osob je v centru pozornosti na celém světě. Všechny druhy protispolečenského chování jsou podmíněny „živnou půdou“ v kolektivním nevědomí, která ho navozuje a umožňuje jeho vznik. Rychlost šíření takového chování, jehož základem je „pohybující se kolektivní nevědomí“ je neuvěřitelná. Tento děj se dá ještě umocnit – a to třeba vírou a drilem. Ale také může z „živné půdy“ vzniknout něco docela jiného nežli protispolečenské jednání……a TBSD může být dobrým asistentem.
Ondřej vyrůstal bez otce. Měl dvě sestry, obě byly svobodnými matkami a bratra, který měl „problémy se zákonem“a diagnózu schizofrenie. Když mu bylo 8 měsíců, utrpěl úraz hlavy s následnou těžkou otravou krve. Ve 4 letech měl úraz hlavy s trvalými následky. V 10letech přešel ze základní školy do školy zvláštní, od 14 let docházel ambulantně na psychiatrii, v 15 letech přešel do speciální školy a v 16 letech do „pasťáku“. Zde jsem u něj diagnostikovala za pomoci TBSD „……Anomální osobnost s velmi podivnou emoční strukturovaností pesimistického ražení: nejlepší hodnotou mu je minulost, pak léky, potom ticho, na to kamarádi a útočit…..Má pocity úzkosti jednoznačně spojované s bolestí, kamarády a agresí (nepochybně mu ubližují). V nevědomí se objevují vjemy nemoci, snad proto silně upřednostňuje léky jako téměř nejpozitivnější hodnotu. Sám sebe považuje za dítě, cítí se být sám…..S největší pravděpodobností bude mít děsivé sny, děsí se budoucnosti a změn (co přijde). Chudák chlapec má skoro ve všem obrovský zmatek. S pojmem otce ztotožňuje takové pojmy jako smrt, sex, samota a ideální muž; značně s ním spojuje také pojmy nudy, žen a práce. Návaznost na ně mají také pojmy jako bolest, úzkost, útočit, já, hádka, strach, nemoc, rvačka, intimní styk. Alkohol přijímá pozitivně….“ Psychologické vyšetření končí prognózou: „V nevědomí chlapce bují agresivní tendence sexuálního rázu, a on proti nim svými chabými silami bojuje. Ve snech se mu zřejmě objevují příběhy, které ho děsí, o kterých nikomu neřekne, a proto se bojí budoucnosti – mohly by se naplnit.“ V závěru psychologického vyšetření je shrnuto: „ Silně anomální osobnost s pesimisticky strukturovanou a velmi komplikovanou emocionalitou, s rysy organicity, se sexuálně agresivními tendencemi, trpící bázní z budoucnosti. Jakoby si říkal: všechno dobré jsem už prožil.“, a je doporučeno specializované sexuologické psychiatrické vyšetření a důsledný odborný dohled. V rozhovoru přiznal sám, že mívá agresivní sny a při společném sezení s matkou vyšlo najevo, že ji uhodil v jednom ze svých záchvatů vzteku, a že si hledá kamarády z „okraje společnosti“. Navštívili jsme s ním krajského sexuologa, pak i Sexuologický ústav v Praze, ale protože „zatím“ nic neprovedl, nebyla navržena žádná léčba. Navázali jsme spolu docela dobrý kontakt – občas si přišel popovídat a důvěřoval mi. Pro ostatní chlapce byl Ondřej zvláštní a „magor“. Trpěl absencí přátel. U obchodního domu v centru města se seznámil s bezdomovci, kteří tu žebrali. Ondru přijali mezi sebe bez námitek a ten byl blahem bez sebe, že má kamarády. Utekl za nimi, žebral pro ně, hrozně se opil a hlavou třískal do výkladní skříně obchodu. Policie ho odvezla na „záchytku“ a po jeho „vystřízlivění“ zpět do ústavu. Na otázky – proč to udělal, proč se tak opil a žebral, odpověděl, že bezdomovci jsou jeho kamarádi, a že „Čert“ ho bránil před „policajtama“. Řekla jsem mu, že před policií ho nemusí nikdo chránit, protože policie je tu k jeho ochraně a on je nezletilý, zatímco jeho kamarádi jsou dospělí a žijí tak, jak chtějí, ale on je dítě a oni neměli právo ho nechat žebrat a pít alkohol,….Vykoupal se, najedl se a přestože mi slíbil, že neuteče, slib okamžitě porušil a utekl za svými kamarády. Za několik dní nám ho policie přivezla ze záchytné stanice. Hned se ke mně hrnul, ale já jsem ho nepřijala. Řekla jsem mu, že porušil slovo, které mi dal, že neuteče. Odpověděl mi: „Ale já jsem neutekl vám, já jsem utekl řediteli.“ Po čase jsme se udobřili a já ho vzala, společně ještě s dalším hochem, na delší projížďku na kole. Cestou zpět chtěl Ondřej jet rychleji a slíbil, že na nás počká na stanoveném místě. Nebyl tam. Zalarmovala jsem policii a zpytovala jsem svědomí, že má důvěra k němu nebyla na místě. Po našem návratu do ústavu vidím, jak se ke mně hrne Ondra a hned začal vyprávět: „Já jsem se ztratil. Já jsem vůbec nevěděl, kde jsem. A tak tam jela jedna paní na kole a já jí řek, že jsem z pasťáku, a že jsem se ztratil, a že paní psycho bude myslet, že jsem jí utek i s kolem, a jestli by mi neukázala cestu. A ona se smála a řekla ať jedu za ní a tak mě dovedla až před pasťák.“ Všechno jsme si vysvětlili a pochválila jsem ho. Pedagogická rada se usnesla, že má příliš mnoho neomluvených hodin díky svým „útěkům za kamarády“ a dostal trojku z chování. Přehlasovali mě. Před svým odjezdem do výchovného ústavu, kde se měl vyučit řemeslu, jsem ho pozvala do města na zmrzlinu. Pochutnali jsme si a Ondřej se mě zeptal, jestli by se nemohl jít rozloučit se svými kamarády-bezdomovci k obchodnímu domu. Na rozloučení dostal 20 minut s tím, že se sejdeme na určeném místě, že mu věřím…..Byl tam.
Výzkum velkých sociálních skupin je důležitý zejména při využívání lidských zdrojů. Za každou sociální skupinou stojí kultura, jako její řídící složka a zkušenost, která je klíčová pro sledovanou skupinu a reprezentuje pro ni vše, co bylo, je a bude.
R. Krninská v monografii Řízení lidských zdrojů v dimenzi třetího tisíciletí píše: „…..až neuvěřitelný rozdíl je v hierarchii asociací, který se objevuje na nevědomé úrovni dvou profesních skupin, jako jsou zootechnici a agronomové, a který je schopen TBSD zaznamenat a odkrýt. Lze se oprávněně domnívat, že léta profesního prostředí působí na lidskou stránku lidské osobnosti. Volná příroda se svým řádem, kterou musí agronomové při své profesi akceptovat s jistou pokorou, zřejmě mimo jiné silně působí na pořadí asociací, které zachovávají ideální vztahy a pořadí mezi sebou tak, jak je žádoucí podle TBSD. Zootechnici pracující s velkovýrobními technologiemi, které svou nehumánností pravděpodobně zanechávají stopy v jejich nevědomí. Vystupují jako ti jediní, kteří rozhodují o životě a smrti, a to na základě svého rozumu opírajícího se o získané vzdělání. Ale zároveň jsou touto svou činností odsouváni do osamocenosti, která také nepatří do harmonického řádu přírody respektovaného agronomy. Předpoklady rozdílné asociovanosti pojmů, které bychom si ani v nejbujnější fantazii netroufli u zootechniků a agronomů předikovat, jsou zde jednoznačně a faktograficky dokladovány…..“ (str. 148)
Při přednáškách pro vysokoškolské studenty v roce 2005 v Praze (15 studentů Vysoké školy ekonomické) a v Českých Budějovicích (6 studentů Vysoké školy regionálních studií) na téma psychologie reklamy jsem jen „pro zajímavost“ přidala některá slova k TBSD, která ilustrovala mou přednášku.
Uvádím zajímavosti ze svého písemně zpracovaného komentáře pro studenty:
„Studenti v Praze považují za nejvýznamnější ztotožnění své osoby s ideálem sebe sama…V podstatě i v dospělosti se cítí být dětmi, které mají plné právo na lásku a radost, někteří si chtějí užívat zábavy a potřebují k tomu ku podivu ne své přátele, ale neznámé lidi (možná „výstřelky“ v davu – to je teprve ta pravá zábava)…radost, zábava a sny mají jakési „sobecké zabarvení“. Globální společnost jakoby ponechala na každém, aby si sám vybudoval ideály, a tak se jeden každý stává sám sobě ideální hodnotou. Stále přetrvává vliv „ideální ženy“, která má spojitost s posvátnou historií pojmu matka. V Praze studenti uznávají i ideál muže, zatím co v Českých Budějovicích ho zcela vypouštějí, ale ten má úlohu autoritativně vyřešit problémy okolo bezpečné zábavy. Velký důraz kladou v centru (Praha) na komunikaci, komunikační systémy, na reklamu, a je patrné, jaký lví podíl mají média na vytváření (modelování) osobnosti. Všechno je snadné, jako ve filmu. Úplně se vytrácí ponětí o tom, kdo nebo co tento snadný šťastný život plný lásky vytvořil – rodiče nebo práce. Vítězit a být první mezi všemi lze s minimem pracovního úsilí v Praze, v Českých Budějovicích se vítězit nemusí vůbec, ale být první mezi všemi je určitě lepší…… Do popředí je velmi silně vyzdvižena komunikace (způsob života západní polokoule jí také hodně přeje), agresivní složky lidské povahy jsou „pro někoho jiného“, „s těmi se neztotožňujeme“, „my si všechno vyjednáme a ze všeho se vykecáme“. Špatné věci se dějí jiným. Ideálními hodnotami jsou – radostně žít a snít v podstatě bez práce. Přesto – náznaky uznání plnění povinností jsou charakteristické pro město a zde se taky objevují pocity touhy po změnách, přehodnocuje se minulost, a přece jen se „plány do budoucna dělají“. Pro studenty v Českých Budějovicích to neplatí. Ztotožnění se s reklamou je u pražských studentů velké, spojují ji s vlastní osobou, mají u ní pocit osobní podpory….. a je symbolem komunikace a příjemného života, začíná nabývat významu tradice a postrádá pro ně jakékoliv agresivní zabarvení….. Čelní místa v hodnotové hierarchii obsadily (v hodnocení pražských studentů) pojmy, které mají funkci ideálních hodnot – láska, statečnost, ticho, klid, nálada, intimní styk, já podpora, děti…..Pro českobudějovické studenty to jsou – radost, zábava, láska, samota, ideál já. Je zajímavé, že ryze záporné hodnoty, na kterých by se shodly obě skupiny, neexistují. Pro pražské studenty je nejzáporněji vnímanou hodnotou únava, a pak také neústupnost, zatím co pro jihočeské studenty je to alkohol a mnichovská zrada**, a mnohem vyhraněněji vnímané pojmy Irák, islám a konflikt, pak také úzkost a pracoviště. Lze shrnout, že překvapuje tak vysoké sebehodnocení u obou skupin a upřednostnění se před ideálem muže nebo ženy. Je až zarážející, jak jasnou představu „sladkého lentilkového světa“(Miki, zde možno použít pastilkového nebo bonbónového? Nebo tak něco) mají. Stinné stránky života jsou vnímány mnohem méně, „nejsou pro nás“. Zvláště pražští studenti mají pocit, že všechno lze „vykomunikovat“; jako „zlo“ je vnímán postoj „trvání na svém“. Pro šťastný život je „jasná“ nutnost změn. Jihočeši jsou zastánci spíše tradičních hodnot, což nepřekvapuje, a mnohem více berou vážně i události ve světě, které „nás“ mohou ohrozit. Co je potěšující – přesto, že se tento pojem v médiích ani ve výchově neobjevuje – statečnost je pro obě sledované skupiny vnímaná jako naprosto kladná a vysoce ceněná hodnota. Je spojována s ideálním mužem a láskou (asi je proč ho milovat). Nicméně – jasná představa „báječného života“ a vyzdvižení snů upozorňuje na užívání psychotropních a omamných látek. Pro Pražáky je charakteristické vyzdvižení snů, které patří k životu, zábavě, budoucnosti, dětství, štěstí…Svědčí to o touze naplnění individuálního prožitku, ke kterému přátelé nejsou nutní. Spojení tohoto příjemného očekávání s budoucností a určitá zkušenost s psychotropními látkami je patrná. Například úzkost není posuzována jako záporná hodnota, v některých případech je dokonce vnímána vysoce kladně, patří k životu jako pozitivum (po snové euforii přicházejí přirozeně stavy úzkosti). Jak je vidět, snům je dávána přednost před takovými kalibry jako – intimní styk, sex a láska. Zajímavá je náklonnost k přijímání změn a zároveň touha po klidu, vysoce ceněná komunikace a ochota k přijímání podpory. Jihočeši trvají na tradičních hodnotách, ale „zasnít“ se umí také. Zvláštní je postoj k práci: pražští studenti ji hodnotí jako spíše kladnou až spíše zápornou hodnotu, jihočeští jako spíše zápornou až jednoznačně zápornou. Nadřízený je hodnocen u obou skupin záporně, což je v naší zemi již sociologická tradice, ale pracoviště je v Praze přijímáno kladně, v Českých Budějovicích záporně. V Praze je preferováno, v Českých Budějovicích je odmítnuto. Výrazné negativní hodnocení záporných pojmů chybí! Smrt, bolest, rvačka…apod. dosahovaly v minulosti rozhodně většího odsouzení. Nuda u Jihočechů dokonce nedosáhla ani v jednom případě výrazného odsouzení.“ A protože šlo o přednášku na téma psychologie reklamy, zařadila jsem ještě tři poskytovatele telefonních služeb, kteří tehdy v naší zemi obchodovaly – Eurotel, T–mobile, Oskar a studenti specifikovali svůj vztah k nim: „Pražští studenti upřednostňují změny, nemají takové problémy přijmout nové věci, vyhrává u nich ten, kdo jim usnadňuje život, kdo je pružnější (zvítězil T-mobile, pak Oskar, nakonec Eurotel) . U studentů z Českých Budějovic je patrné, proč obchody v jižních Čechách fungují úplně jinak. Je důležitá tradice, ale i pohodlí a „mít pod čepicí“ – zde rozhodně logem zabodoval Oskar“.***
TBSD je ilustrativní pro jednotlivce i pro skupiny a je schopen určit typické znaky a zajistit dostatek informací, které mohou pomoci ujasnit naše rozhodování, která jsou signifikantní pro minulost, důležitá pro současnost a směrodatná pro budoucnost. Test barevně sémantického diferenciálu – TBSD jako psycho-sociologická metoda má možnosti použití nejen v psychologii, ale také při výzkumu velkých sociologických skupin, při zvažovaní rozsáhlých investic a charakteristice územních specifik obyvatelstva nebo při diagnostice společenské nebezpečnosti jednotlivců nebo části obyvatelstva a jejich následné resocializaci. Vždy, když před námi stojí těžké rozhodnutí, jakým směrem se dát……. Vždy, když nám hrozí nebezpečí....... Vždy, když musíme riskovat svůj profesionální názor, svou prestiž a někdy i svůj život....... Tehdy je tu TBSD. Ještě nikdy jsme neměli tak účinnou zbraň……. Jsem voják v jeho službách…….